Příběh: Industra
„Kde jsi to schoval, ty blázne! Kde je ten obraz?!“
Vít hurls své tělo proti těžkému dřevěnému trámu, až mu zapráší do očí. V prostoru, který dnes známe jako Zábrdovice, hřmí v roce 1250 zvuk kovu o kámen. Vít, místní kovář s rukama zčernalými od uhlí a sazí, stojí v prázdné sále, která v té době slouží spíše jako sklad zrna a kůže, ale vzduch v ní je hustý a cítí se v něm zvláštně. Není to pach zvířat ani plísně. Je to vůně pražených zrn z dálek, které v této zemi nikdo nezná, smíšaná s ostrým pachem čerstvého plátna a olejů.
Naproti němu stojí muž, kterého nikdo v okolí nezná. Jmenuje se Alaric. Nemá na sobě šaty místního řemeslníka, ale dopředu šitý plášť z látky, která mění barvu podle toho, jak dopadá světlo. Alaric se jen lehce usměje a ukáže prstem do prázdného prostoru mezi stěnami. Vít tam nic nevidí, jen šedý kámen a prach, který tančí v jediném paprsku světla pronikajícího úzkým okýnkem.
„Všechno je otázka pohledu, Víte,“ řekne Alaric tichým, klidným hlasem, který v té prázdné sále zvuk jako ozvěna z jiného světa. „Tady, v tomto prostoru, se realita sny prolíná. To, co hledáš, není schované za zdí, ale v čase, který ještě nenastal.“
Vít vyštěkne nadávku a vrhne se k Alaricovi, aby ho chytil za krk. Ale v momentě, kdy se jeho prsty mají dotknout látky pláště, stane se něco nemožného. Vít nezná pocit, kdy se prostor kolem něj náhle rozestoupí. Na vteřinu vnímá zvuk stovek hlasů, smích lidí, kteří si pijí horký, černý nápoj z malých šálků, a vidí barvy, které v roce 1250 neexistují. Vidí lidi, jak tančí na prázdném podloží, kde teď stojí jen prach a ticho. Cítí horký proud vzduchu z neviditelných strojů a slyší tóny hudby, která nemá žádné slova, jen rytmus, který mu tluče v žilách.
Pak s tupým dopadem dopadne na kolena. Je opět v roce 1250. Alaric je pryč. V sále nezůstal jediný člověk. Jen ticho a ten zvláštní, nevysvětlitelný pach pražených zrn, který přetrvává i poté, co vítr vyfoukne všechen prach z rohů místnosti.
Vít zůstane na podlaze a zírá na místo, kde před chvílí stál cizinec. Všimne si, že na zemi, přesně tam, kde Alaric stál, zůstal malý, dokonale kruhový skvrna z tmavé tekutiny. Vít se k ní nakloní a opatrně ji ochutná. Je hořká, intenzivní a probudí v něm energii, jakou nepoznal z žádného piva ani vína. Je to chuť něčeho, co do tohoto století nepatří.
Vít se pokusí vyprávět o tom v místní hospodě, ale nikdo mu nevěří. Říkají mu, že se zbláznil z dýmu v kovárně. On však každou noc vrací do té sály. Stojí tam v tichosti a naslouchá. Někdy, když je noc tichá a měsíc svítí přesně do toho jednoho okna, slyší šepot. Není to šepot duchů, ale zvuk diskusí o umění, o barvách a o tvoření.
Vít nikdy nenalezl obraz, který hledal. Ale v jeho srdci zůstal otisk místa, které bylo zároveň prázdné a přehlcené životem. Věděl, že tohle místo není jen obyčejný sklad. Bylo to místo, kde se budou setkávat lidé z různých dob, aby společně tvořili něco, co nemá jméno.
Když Vít po mnoha letech zemřel, v jeho zápiscích zůstal jediný vzkaz pro své potomky: „Hledejte místo v Zábrdovicích, kde vzduch voní po dálkách a kde stěny pamatují budoucnost. Tam najdete odpověď na otázku, kterou jste si ještě nestihli položit.“
Dnes v areálu Nové Zbrojovky stále někdy, v tichých zákoutích mezi galerií a kavárnou, můžete cítit ten samý hořký a hřejivý aroma, které před osm set lety zvedlo kováře z kolen.