Příběh: Italský kulturní institut v Praze
Když jsem poprvé viděla tu knihu na stole, ležela tam jako by ji nikdo nechal úmyslně – otevřená na stránce bez textu, jen s několika drobnými, špinavými otisky prstů, jako by ji někdo držel a pak ji spěšně položil.
Byla to *Storia segreta di Praga*, kniha o tajemstvích Prahy, kterou nikdo v knihovně Italského institutu neznal. Na obálce byl vyobrazen Vlašský špitál za soumraku, ale fotografie měla něco divného – stíny na zdi se zdály pohybovat, i když jsem věděla, že je to jen omyl světla. Knihu jsem vzala, protože mě lákalo její vážné ticho, jako by čekala, až někdo ji najde.
„Ta kniha je zakázaná,“ řekl mi za zády muž v černém obleku, jehož jméno jsem později zjistila, že je Luciano Moretti – knihovník. Měl rysy jako sochy na italských hřbitovech, ostré a vyřezané, a hlas, který zněl jako šustění suchých listů. „Není v katalogu, protože nikdo ji nesmí číst. A ty ji právě otevřela.“
V ruce jsem držela stránku, kde bylo napsáno: *„Dne 12. března 1943 zmizel z archivu institutu dokument s pečetí italského velvyslanectví. Nikdo nevěděl, že ho ukradl ředitel Lodovico Fassati. Ale on věděl, že dokument neobsahuje jen jména – obsahoval také datum. A datum bylo napsáno inkoustem, který nezmizí.“*
„Co to znamená?“ zeptala jsem se, i když jsem už cítila, jak se mi zvedá kůže na zadní straně krku.
Moretti se naklonil a jeho dech voněl po česneku a starých knihách. „Znamená to, že někdo stále hledá, co Fassati ukryl. A že někdo jiný už hledal dřív. Viděla jste ty otisky prstů na knize? Nejsou to vaše.“
V tu chvíli jsem uslyšela zvuk – lehké klepání, jako by někdo prsty poklepával na sklo vitríny naproti. Byla prázdná.
„To je nemožné,“ zašeptala jsem.
Moretti se nehnul. „Ne, není. V roce 1943, když sem přišel Fassati, našel v archivu něco, co ho vyděsilo. Něco, co se nedalo vysvětlit. Řekl, že v noci slyšel kroky v prázdných místnostech, i když dveře byly zamčené. A že jeden den, když přišel do knihovny, ležela na stole kopie dokumentu – ale psaná rukou, která už předtím zemřela.“
„To je bláznovství.“
„Ne. Fassati zmizel týden poté, co našel tu knihu. A nikdo nikdy neobjasnil, co se stalo s tím dokumentem. Dokud jsem nedostal tuhle knížku do rukou.“
Vtom se světlo v knihovně zhaslo. Ne náhle – jako by někdo otočil vypínač na nějakém skrytém místě. Zůstal jen tenký proužek světla z okna, který dopadal na podlahu a vytvářel na ní dlouhý, tenký stín – jako by někdo stál u dveří a pozoroval nás.
„Jdeme,“ řekl Moretti a vzal mě za ruku. „Ale nezapomeňte – ten, kdo hledal Fassatiho, hledal něco, co je stále zde. A někdy věci, které jsou ukryty, nechtějí zůstat ukryté navždy.“
Když jsme vyšli ven, na prahu jsem se otočila. Ve dveřích stála postava – vysoká, oblečená v tmavém plášti, tvář skrytá pod kapucí. Ale když jsem blikla, aby se na mě podívala, byla prázdná.
A teď, když stojím před Vlašským špitálem a hledám tu knihu v archivu, věřím, že ji tam najdu. Protože někdo jiný ji hledal dřív. A někdo ji hledá i teď.