Příběh: Jablunkovské šance
„Kdybychom teď ustoupili, zbydou z našich vesnic jen popely a hrobnítí!“ zařval Janko a svřenou pěstí udeřil do hrubého dřeva hradební zátarasu. Vzduch kolem něj byl hustý, prosycený pachem čerstvě srubaných borovic a vlhkého hlíny, která se lepila na boty i plášťy všech přítomných. Pod nimi, v hlubokém průsmyku, se v mlze mihl první záblesk cizích čelenic.
Janko nebyl šlechticem. Byl vybraňcem, mužem z hor, který v dlaních nesl mozoly z pluhu i z meče. Vedle něj stál starý Ondrej, který se třásal, ale ne strachem. Byla to ta zvláštní křeč, která přichází s vědomím, že z tohoto místa už nemusí sestoupit. V rukou svíral těžké kopí, jehož hrot v šeru mlhy matně blýskal.
„Jsme jen hrstka proti tisícům, Janku,“ zašeptal Ondrej. Hlas se mu zlomil. „Turečtí jezdci rozšlapají tyto šance jako suché větve v říjnové bouři.“
Janko se na něj podíval. V očích měl ten divoký plamen, který znají jen lidé, jimž hrozí ztráta všeho, co milují. Cítil na tváři studený vítr sálající z Beskyd a slyšel, jak v dálce zní rytmický buben, který oznámil začátek útoku. Ten zvuk nebyl jen hudbou války, byl to tep srdce zvířete, které přišlo z jihu pohltit jejich svět.
„Podívej se dolů, Ondreji,“ ukázal Janko směrem k úzké cestě, kterou musely vozy s mědí putovat do vzdálených měst. „Tohle není jen hromada dřeva a kamenů. Tohle je hrdlo, kterým musí projít každý, kdo chce naše domovy. Pokud je ucpeme svými těly, neprojde ani jeden.“
V tu chvíli se mlha rozestoupila. První vlna útočníků vyrazila vpřed. Zvuk jejich křiků se odrážel od skalních stěn průsmyku a vytvářel ohlušující chaos. Janko vnímal prudký pád teploty, když dopadly první šípy a zapíchedly se do dřevěných palisád s tupým zvukem, jako když někdo hází šípy do sýra.
„Teď!“ vykřikl Janko.
Vybraňci se vrhli vpřed. Nebyl to řádný vojenský postup, byl to lístej zoufalosti a hněvu. Janko cítil, jak mu v hrdle stál kovový pachuť strachu, ale ruka s mečem mu neznámě ztuhla v pevném sevření. První střet byl brutální. Železo narazilo do železa, krev stříkla na šedé kameny a vzduchem se rozlil pach potu a starého železa. Janko cítil odpor v rukou, když jeho čepel zasáhla cizí zbroj, a slyšel praskání dřevěných kmenů, které pod tlakem útočících začaly vrHát.
V jednom z momentů, kdy se boj změnil v chaos a zbloudil v něm čas, spatřil Janko Ondreje. Starý muž stál v průlomu hradeb, zraněný v rameni, ale s tváří ztuhlou v masku neústupnosti. Ondrej se nebránil jen pro krále nebo pro kněžnu, bránil se pro každou sázku, pro každé dítě v okolních chalupkách, které v tu chvíli spaly v nevědomosti o tom, kolik krve se lije na hřebenech hor.
Janko se vrhl k němu, aby ho zachránil před nadcházejícím úderem, ale v ten moment se stalo něco zvlášního. Útok ztichl. Nebyl to klid vítězství, ale ticho zmatení. Nepřítel narazil na neviditelnou zeď z odhodlání lidí, kteří neměli kam ustoupit. Vybraňci, tito lidi z hor, se stali součástí samotných šancí.
Když se slunce začalo prodírat skrze mraky a ozářilo krvavé kameny Jablunkovského průsmyku, nepřítel začal ustupovat. Nebyli poraženi v bitvě, ale byli zlomeni v duchu. Zjistili, že tento úzký pás země není jen cestou, ale hrobem pro každého, kdo se pokusí přejít bez povolení.
Janko stál na hrobě svého přítele Ondreje, který v posledním okamžiku svou hruťte přetíral cestu. Díval se na zničené palisády a na kmeny stromů, které byly giờzanevním zbourány. Věděl, že šance budou muset znovu postavit, že válka s Jihákem bude trvat dlouho a že krev bude znovu zaplavovat tyto údolí.
Dnes už v tom průsmyku nezní bubny ani křik bojujících, ale kdo položí ruku na staré kameny, možná ještě ucítí ten chladný vítr a slyší šepot mužů, kteří se rozhodli stát se živou zdí.