Příběh: Jadrníčkova vila

„Tady to není, Ludvíku, hledáš v knihovně, ale on mluvil o světle z výšky!“

Ludvík Jadrníček prudce otočil klíčem v zámku masivních dřevěných dveří a vrazil do místnosti. Vzduch v knihovně voněl starým papírem, voskem atramentem a mrazem, který pronikal skrze okenní ramy. Světlo dopadající z horního skleněného stropu haly vrhalo na světlé dřevěné obložením stěn podivné, tančící stíny. Ludvík se zastavil uprostřed místnosti a zíral na otevřenou knihu, která ležela na stole. Stránky se pomalu listovaly, přestože v domě nebyl jediný průvan.

Jeho žena Růžena stála u okna a třeštěla. Prsty měla křečovitě zapletené do krajkové šály. Sledovala pohledem zahradu, kde se v ranní mlze rýsovaly organické tvary fasády a zeleně glazované střechy. Ludvík k ní přistoupil, ale jeho pozornost přitahoval zvuk. Jemné, rytmické poklepávání, jako by někdo malým kamínkem vyťukával kód do skla. Zvuk nepocházel z chodby ani z selského pokoje pro hosty, ale shora, z otevřené vyhlídkové věže, která v roce 1912 vrcholila celou stavbou jako hrdý maják nad Fryštákem.

„Kdo tam je?“ vykřikl Ludvík a rozběhl se po dřevěném schodišti.

Kroky mu zněly dutě. V hale se ozvivalský prostor zvedal do výšky a skleněná plocha nad hlavou propouštěla mléčné, šedivé světlo. Když vyběhl na nejvyšší patro a vyrazil do otevřeného vzduchu věže, našel tam jen ticho a chladný vítr, který mu bičoval tvář. Věž byla prázdná. Žádný člověk, žádný zloděj, nikdo. Jen tak, že na parapetu z kamene leželo jediné pírko. Bylo sytě modré, s kovovým leskem, který v šeru téměř svítil.

Ludvík pírko zvedl. V tu chvíli se zespod ozval křik Růženy. Sběhl dolů tak rychle, že se skoro zakopl o schody. Našel svou ženu v knihovně, jak ukazuje na stěnu. Tam, kde se světlé dřevo obložením setkávalo s rohem místnosti, se začal objevovat obraz. Nebyl namalován, nebyl vytesán. Byl to stín, který se formoval přímo v materiálu dřeva. Obraz pávího oka, který se pomalu rozšiřoval a pulzoval v rytmu Ludvíkovy vlastního srdce.

„On je tady, Ludvíku. Přišel pro to, co jsme slíbili,“ zašeptala Růžena a její hlas zněl cize, jako by mluvila v transu.

Ludvík se rozhlédl kolem sebe. Vila, kterou s takovou láskou a precizností stavěli, se najednou zdála být jen schránkou pro něco mnohem staršího. Podíval se na fasádu, kde se v kameni zrcadlila pýcha pávího reliéfu, a pocítel mrazivý dotek na svém rameni, přestože v místnosti nebyl nikdo kromě nich dvou.

Záhadný návštěvník nezanechal po sobě žádné stopy, žádné dopisy ani vysvětlení. Jen to modré pírko, které Ludvík později schoval do tajné přihrádky v knihovně, a ten zvláštní pocit, že dům není jen z kamene a dřeva, ale že v něm žije něco, co nepatří do tohoto času.

Vrstvení let a následné opravy domu sice smazaly některé detaily, věž s vyhlídkou jednou zmizela z oblohu, aby dům mohl stát dál, a páví reliéf na fasádě byl časem zakryt novými schody. Ale ti, kteří dnes procházejí chodbami vily, občas slyší to samé rytmické poklepávání do skla a cítí v selském pokoji přítomnost někoho, kdo stále hledá cestu zpět do knihovny.

Kdo z nás dnes odváží hledat v tichu dřevěných stěn odpověď na otázku, proč se v roce 1912 na fasádě objevilo datum, které tehdy ještě nenastalo.