Příběh: Jarohněvice
Bylo to ve středu měsíce května, kdy mladý soudní písař Ondřej z Pošumavských hor se dívající na slunečné nebe přemýšlel o cestách, které jej dovedly k záhadným územím Jarohněvic. Pohyboval se lehce po kamenném náměstí s vyschlými pískovcovými deskami, které pod jeho nohami šuměly jak stín na slunci zahaleném mračny. Odkud to přicházelo, se ptal, tento dech tajemství, který byl tu nápadně vůní vlhkého kamene a vzduchem plným neodpovězených otázek.
V tomto okamžiku ho oslovil starší muž s vybledlou tváří, jehož oči svítily tajemstvím. "Pane Ondřej," zašeptal Vácslav z Lichtenštejna, známý jako nekonečně uvažovatel a pozorovatel událostí v kraji. "Nechcete se podívat na to neznámé?" Jeho hlas byl nyní tichý, ale jeho slova rozptýlela mlhou, která zdvihla okolní svět.
Ondřej přemýšlel o tomto nabídce. Bylo tu něco v duchu Vácslava a v chladném západním vítru tajné sliby. "Kam, pane Vácslave?" ptal se Ondřej, jeho hlas přitom přesný jako stín.
Vedle nich se otevřela cesta kolem kopců, jejichž vrcholy zakrývaly tma. Když šli po ní, slyšeli nezvyklý zpěv ptáků, které byly jako stínem přitahovány místními podivnými rostlinami. Při každém kroku se v jejich zádech cítilo ticho, a zdálo se, že s nimi šlapou na hromadě historie.
Vraceli se ke zmizení starého útočiště banditů z doby po husitských válkách. Vracení, které jim představilo jiný svět než ten, co viděli v obyčejných dnech — místo plné nevysvětlitelných záhad a stínů minulosti. Při každém kroku se Ondřej cítil jako by ho něco vedlo, co leželo hluboko pod povrchem.
Když dorazili do lesa, jejich šlehy zaslechli vzdálené ozvy stromů — ticho toho místního, které se zdálo, že má svou vlastní slovní zásobu. Tam na konci cesty postavil Vácslav ruku do země a ukázal k skrýši mezi starými stromy, jejichž listy šeptaly neznámé příběhy.
Ondřej se blíže podíval na tuto záhady — nyní s hlubokou úctou. Vácslav vyprávěl o dnech, kdy byli lidé v tomto místě obklíčeni stínem nevyslovitelných sil a jak se přišel o životy bez zjevného důvodu. Zdálo se, že vzdálený hlas ještě zde pronikl do jejich mysli jako slibný pokyn.
Na okraji skrýše Ondřej našel náhrobní kameny, roztroušené a opuštěné jako listy v podzimním bouři. Vydral si jednu zemi, vyvlnily se vzpomínky na nějakého Hyneka z Ronova nebo Viléma z Perštejna — jména, která byla zapomenuta do temnoty času. Každý kámen mluvil svou vlastní tichou řečí, připomínající některé starověké osudy.
Jak se blížili ke středu této záhady, atmosféra se proměnila. Vzápadech bylo vidět jakoby stínový obraz, který je přitahoval hlouběji do tajemství toho místa. Ondřej si uvědomil, že za každým kamenem, za každou starou historií leželo něco, co se nikdo nedověděl.
Bylo tu časové propojení, které je přitáhlo, a Ondřej cítil, že v tomto místě probíhalo něco neobvyklého. Cítil vůni dýmu starých pečeněk, které kdysi byly zde uvařeny — nebo snad to byla jen fantazie? Jeho srdce bije rychleji, jeho mysl se probouzela k příběhu, který se vyskytl dávno.
Když se nakonec rozešli od svého cestování do temnoty, Ondřej si uvědomil: co se tehdy stalo, je zůstalo nepoznáním. Ale místo tu stojí — a čeká na ten, kdo bude mít odvahu vstoupit do jeho tajemství a přiblížit se blíže neznámému.