Příběh: Jaroňkova útulna
Bohumír prudce přibouchl dveře, až se okenní tabulky s trojúhelníkovými závěry rozechvěly v rámech jako živé. Venku se opíral vítr do štramberských strání, ale uvnitř, v čerstvě dokončené útulně, panovalo dusivé bezvětří. Malíř položil štětec na dřevěný stůl a otřel si dlaně do zástěry. Prsty se mu třásly. Před ním, na stěně mezi bohatými lidovými ornamenty, které vlastnoručně maloval, chyběl jeden kus. Místo, kam měl přijít motiv rozkvetlého stromu, zela prázdná, syrová plocha omítky.
Nebylo to však prázdno, které ho děsilo. Bylo to to, co se na té stěně objevilo místo jeho malby.
Václav, správce hradní věže, stál ve dveřích a v ruce žmoulal čepici. Jeho tvář byla v šeru interiéru bledá jako papír. „Pane Bohumíre, už zase se to ozvalo,“ zašeptal a očima těkal po stěnách, jako by se bál, že ho malované květy sledují. „Zase to škrábání. Jako by se někdo zevnitř snažil prokopat skrz kamennou podezdívku ven, přímo pod podlahu.“
Bohumír neodpověděl. Upřeně hleděl na prázdné místo na stěně. Před hodinou tam načrtl první obrysy větve. Teď tam byla jen šmouha, jakoby někdo mokrou dlaní smetl čerstvou barvu do nepochopitelného shluku čar. Vůně čerstvého šindele a vypálené hlíny se mísila s něčím ostrým, kovovým, co připomínalo pach bouřky těsně před výbojem.
„Slyšel jsem to v noci,“ pokračoval Václav a udělal opatrný krok dovnitř. „Když jsem zamykal pokladnu. Znělo to, jako když se kov tře o kov. Žádné zvíře, pane. Tohle byl rytmický, úmyslný zvuk. Jako by někdo odpočítával vteřiny do konce světa.“
Bohumír se pomalu otočil. V očích měl odraz světla, které dopadalo skrz pětiúhelníková okna a lámalo se o barevné vzory na stěnách. „Nejsou to zvířata, Václave,“ řekl tiše a jeho hlas zněl v útulně jako cizí. „Dnes ráno jsem sem přišel a našel tenhle vzkaz.“ Ukázal na podlahu pod stěnou. Tam, v prachu, ležel malý, dokonale opracovaný měděný úlomek, který sem rozhodně nepatřil. Byl teplý, sálalo z něj teplo, které pálilo do dlaně, když ho Bohumír před chvílí zvedl.
Václav se přiblížil a podíval se na místo, kde měla být malba. „Vždyť je to prázdné,“ vydechl.
„Podívej se pozorněji,“ pobídl ho malíř a přistoupil blíž.
V tu chvíli se celou stavbou prohnal hluboký, dunivý zvuk, jako by se samotná hradní věž nad nimi pohnula v základech. Stěny s lidovými motivy na okamžik jakoby ožily; postavy v malbách se zdály být na zlomek vteřiny v jiném postoji, než jak je Bohumír namaloval. Václav vykřikl a ustoupil ke dveřím, ale Bohumír zůstal stát. Jeho zrak se upíral na stěnu, kde se nyní v prázdném místě začaly objevovat hluboké rýhy. Nebylo to dílo štětce. Byly to vrypy do omítky, hluboké a přesné, tvořící geometrické obrazce, které se v tomto kraji nikdy předtím neobjevily.
„To není možné,“ vydechl Václav. „Tady nikdo nebyl. Zamkl jsem, klíč mám v kapse.“
Bohumír se dotkl čerstvých vrypů. Byly ledové, v ostrém kontrastu s horkým měděným úlomkem v jeho kapse. Zvenku se ozval křik kavky, která náhle narazila do okna, jako by ji cosi odmrštilo z neviditelné bariéry.
„Něco nás tu nechce, Václave,“ pronesl malíř a jeho prst, ušpiněný od omítky a barvy, zanechal na stěně krvavou šmouhu. „Nebo nás tu naopak chce udržet, dokud to nedokončíme. Jenže já nevím, co je tou zbývající částí obrazu.“
Václav se podíval na strop, kde se šindelová konstrukce tiše pohnula pod tlakem větru. „Musíme jít pryč. Hned.“
Bohumír však neodešel. Zůstal stát uprostřed místnosti, obklopen svými lidovými malbami, které jako by ho nyní tísnily ze všech stran. Cítil, jak se atmosféra v útulně mění, jak se prostor zmenšuje a stěny se pomalu, neznatelně přibližují.
Když následujícího rána našli útulnu prázdnou, nikdo v ní nebyl. Klíče ležely na stole, dveře byly zajištěny zevnitř a na stěně, v místě, kde měla být malba stromu, zářil dokonale vyleštěný, neznámý znak, který nikdo z místních nedokázal rozluštit. Bohumír Jaroněk se už nikdy nevrátil, aby svou práci dokončil, a dodnes nikdo neví, zda ty stěny tehdy mluvily k němu, nebo zda se jen pokoušely přepsat historii, která měla zůstat pohřbena pod základy starého hradu. Stačí přijít, stanout v tom tichu mezi malovanými vzory a zadívat se na stěny, které si své tajemství střeží až do dnešních dnů.