Příběh: Jehněčí dvůr
„Táhni ty zvířata k sýpce, nebo budeme v zimě žrát vlastní boty!“ zařval Matěj a svaly na jeho předloktí se napjaly jako provazy, když zatlačil do těžkého dřevěného vozu.
Kolem nich se vznášel hustý, vlhký pach mokré vlny a čerstvě vyvrtaného hlíny. Byla to doba, kdy se z viničního domku stávalal velký ovčín, a vzduch v údolí pod Nebušicemi byl tak hustý, že ho člověk mohl skoro krájet nožem. Matěj stál v blátě až po kotníky, zatímco jeho syn Jakub, hubený kluk s očima plnými neklidu, se snažil udržet zrzavého beránka, který se mu vyvrtil z náruče a s radostí skákal po čerstvých hromádách hnoje.
Jakub se smál, i když mu z chladu šleplaly rty. Matěj však nesmál. Každý zrnko obilí v nové sýpce a každý kousek vlněného rouna znamenalo rozdíl mezi sytostí a hladem. V oné době se v Dejvicích nehledalo pohodlí, hledala se přežití. Matějova ruka, hrubá a popraskaná od mrazu, sevřela synovo rameno. Nebyla to rána, ale tichý tlak, který říkal, že čas hryček skončil.
„Podívej se na ty zdi, Jakube. Jsou nové, ale jsou chladné. Teplo do nich vrazíme jen prací,“ zamumlal Matěj a odvrátil zrak k obytnému domu, který se tyčil nad dvořen.
V té době se v sousedství šířila zpráva o velkém sporu. Soused z nižšího pole tvrdil, že Matějův ovčín zabírá cestu k potoku a hrozil mu žalobou u městských úřadů. Matěj věděl, že jeden špatný pohyb a celý tento dvůr, do kterého vložil veškerý svůj pot a krev, může přijít o svou hodnotu. Celé dny trávil v úzkostech, které se projevovaly v jeho krátkých odpovědích a tvrdém pohledu.
Jednoho večera, když slunce kleskalo za hřebeny a barvilo stěny sýpky do krvavě rudé, přišel k bráně onen soused. Matěj stál s rýčem v ruce, připraven k hádce, která by mohla skončit v krvi. Soused však v rukou neněsl papíry z úřadu, ale starý, vybledlý pergamen a hliněný hrnec s domácím vínem.
„Moje babička říkala, že v tomhle údolí se lidi hádali o každou sázku země, dokud jim nezbylo jen prázdné břicho,“ řekl soused a položil hrnec na zem. „Mám v domě nemocné děti a nebudu je krmit hněvem. Vezmi si to víno a pojďme si rozměřit tu cestu tak, aby stačilo na vozy obou.“
Matěj ztuhl. Vzduch kolem nich byl najednou tichý, jen kdejsi v ovčíně zaběhal beránek. Ten muž, kterého považoval za nepřítele, mu nabízel mír v době, kdy byl Matěj připraven bojovat do posledního dechu. Matěj pomalu spustil rýč do bláta. Nebyla to kapitulace, ale uznání něčeho většího než hranice pole.
„Jakub!“ zakřičel Matěj k synovi, který pozoroval scénu z okna sýpky. „Přines dva poháry. A přines i ten sýr z komory, ten nejlepší.“
Seděli si na prahu obytného domu, dva muži s mozoly na rukou, a dívali se na svůj společný kraj. Smáli se tomu, jak se nechali zbláznit kouskem země, zatímco nad nimi stála obloha, která nezná žádných plotů. Matěj v tu chvíli pochopil, že tento dvůr není jen souborem staveb z kamene a dřeva, ale místem, kde se zlomila pýcha, aby mohlo vyvstat lidství.
Když roky kemudian Matěj odchodil do hrobu, syn Jakub už věděl, že nejcennější věcí, kterou z otce zdědil, nebyla sýpka ani ovce, ale schopnost podat ruku v okamžiku, kdy by bylo snazší udeřit.
Kdo dnes projde kolem tichých zdí tohoto dvoře, možná neuslyší zvířata ani křik hospodáře, ale v chladu kamenných stěn stále dřímá echo onoho smíchu dvou sousedů, kteří se rozhodli být lidmi.