Příběh: Jezuitská kolej v Telči
„Kde jste to schoval, vy blázne, kde je ten spis?!“
Hlas otce Ignáce se rozléhal chladnými klenbami syrovým ozvěnou, která se odrážela od nově vyvázlených stěn. Mladý novice Jan se přitiskl zády k vlhkému kameni a v prstech křečovitě svíral malý svazek pergamentů. Vzduchem se vracela těžká vůně čerstvé vlhké malty smíchaná s pachem tlejícího vosku z blízkého kostela Jména Ježíš. Jan cítil, jak mu z čela stéká studený pot, a srdce mu tlouklo tak silně, až mu hrozilo, že ho v tichu chodby uslyší i ten nejmenší hmyz.
Byl rok 1651 a stavba koleje v Telči byla v plném proudu. Všude kolem nich se hromadily hromady štěrku a dřevěná lešení vržala v průvanu. Jan nebyl obyčejným studentem. Přišel do města s tajemstvím, které mu svěřil starý učitel před smrtí, a nyní se ocitl v pasti mezi dvěma křídly budovy, která měla být pevností víry, ale pro něj se stala bludištěm.
Ignác udělal další krok. Zvuk jeho těžkých kožených bot o kamennou dlažbu zněl jako údery kladivem do rakve. Jan věděl, že pokud ho chytí, svazek bude spálen a pravda o tom, co leželo pod základy budov, které hraběnka Slavatová nechala zbourat, zmizí navždy.
Jan se prudce otočil a rozběhl se směrem k nepravidelnému dvoru. Boty mu klouzaly na prachu a jemném písku. Vteřinu poté, kdy vyběhl do otevřeného prostoru, se stalo něco, co popíralo veškeré zákony, kterým ho v koleji učili. Slunce stálo vysoko, ale stín, který Jan vrhal na zem, nebyl jeho vlastní. Stín byl větší, měl jiný tvar a pohyboval se s mírným zpožděním, jako by k Janovi nepatřil, nýbrž ho doprovázela entity z jiného světa.
Zastavil se tak prudce, až téměř ztratil rovnováhu. Podíval se pod nohy a uviděl, jak se černá skvrna na zemi natahuje a kroutí, přestože on sám zůstal nehybný. V tu chvíli ho Ignác dopadl. Silná ruka ho sevřela za rameno a srazila ho na kolena.
„Ukaž mi to, chlapče! To, co držíš, nepatří do tohoto času!“
Jan se pokusil vytrhnout, ale vteřinu předtím, než mu Ignác mohl pergamenty vytrhnout z ruky, se stín na zemi prudce pohnul. Černá hmota se z povrchu dlažby zvedla jako tekutý inkoust a obklopila objev obou mužů hustým, mrazivým chladem. Vzduch kolem nich ztuhl, zvuky stavby utichly a světlo slunce zmatnělo do šediva.
Ignác vykřikl, ale zvuk mu uvízl v hrdle. Jan viděl, jak se tvář jeho nadřízeného zkroutila v němém zděšení, zatímco se z hlubin země, přesně z místa, kde byl před pár dny položen základní kámen, začal ozývat rytmický, hluboký zvuk. Nebyl to zvon ani hlas, ale spíše tlukot obrovského srdce, který otřásal samotnými základy budovy.
Pak přišel záblesk. Prudký, bílý a slepící. Když Jan znovu otevřel oči, Ignác byl pryč. Nebyl v dvoru, nebyl v chodbách, prostě zmizel. V rukou Jan stále držel svazek pergamentů, ale byly prázdné. Veškerý inkoust z nich vyprchal, jako by ho někdo v jediný moment vysál.
Jan zůstal sám v tichu dvora, obklopen barokní nádherou, která právě začínala svou existenci. Nikdo v Telči nikdy nenalezl stopu po otci Ignácovi. Oficiálně se tvrdilo, že odešel do jiného kláštera, ale Jan věděl pravdu. Věděl, že některé budovy nejsou postaveny jen z kamene a malty, ale že v jejich základech spí věci, které nechtějí být probuzeny.
Když dnes procházíte tichými chodbami budovy, kde sídlí univerzitní centrum, možná pocítíte náhlý chlad v zádech, i když je léto. Možná si všimnete, že váš stín se v určitém úseku chodby hýbe o zlomek sekundy pomaleji než vy sami. To je stopa po tom, co zůstalo uvězněno v kamenech Telče, a co stále čeká na toho, kdo se odváží znovu otevřít prázdné listy.