Příběh: Jezuitská kolej v Uherském Hradišti
„Zhasni tu svíčku, Matyáši, nebo nás oba zapálí hněv nebes!“
Šepot zněl jako praskání suchých větví v mrazu. Mladý mnich Matyáš však neposlechl. Prsty se mu třesly, když přisunul plamínek blíž k pergamentu, který našel v tajné schránce pod dlažbou nové knihovny. Vzduch v prostorách koleje byl těžký, cítit z něj byl vlhký vápno a pach starého prachu, který se mísil s vůní vyhasínajícího vosku. Kolem nich se tyčily stěny, které teprve nedávno vyvázly ze země, aby poskytly útočiště těm, kteří utekli před švédskými meči z Kroměříže.
Kniha před ním nebyla psána latinou, kterou Matyáš znal z modliteb. Znaky byly divné, kroutivé, jako by je na papír přelila šílená ruka v extazi. Matyáš věděl, že v tomto místě, kde se budovala nová pevnost víry, není místo pro tajemství, která neprošla rukama nadřazených. Přesto ho slova táhla k sobě jako magnet. Četl o hvězdách, které nebyly jen ozdobou nebeského sklepní, ale mapou k poznání, které mělo člověka osvobodit od strachu z hříchu.
„Tady píší, že Bůh není v tichu kláštera, ale v pohybu hmoty,“ vydechl Matyáš a hlas se mu zlomil.
Starší bratr, který stál u dveří a hlídel chodbu, přistoupil blíž. Jeho tvář byla v polostínu jen maskou hlubokých vrýč. „To je jed, synu. Jed, který zničí tvou duši dříve, než stihneš vyzpovědat své viny. Vhoď to do ohně, hned teď!“
Matyáš se však nehnul. Pohled měl upřený na stránku, kde byl vykreslen obraz vesmíru, který se točil kolem něčeho jiného než země. V tu chvíli v něm něco prasklo. Celý život strávil v pokory, v tichu, v rytmu zvonů, které určovaly, kdy má jíst, spát a klečet. Tato kniha mu však slibovala svět, kde člověk nebyl jen malým zrncem prachu, ale poznatelným kusem celku.
„Proč bychom měli žít v nevědomosti, když pravda leží v papíře?“ vyrazil Matyáš a prudce přitáhl rukopis k hrudi.
„Protože pravda bez víry je jen cesta do propasti!“ zaječel starší mnich a vyrazil vpřed.
Zvuk jejich zápasu byl tlumen tlustými zdivy koleje. Matyáš cítil chlad podlahy na tvářích a tlak cizích prstů na svém hrdle. V jednom ztátravém okamžiku se mu podařilo vytrhnout se a rozběhnout směrem k nádvoří. Bosé nohy mu tloukly o kámen, v uších mu hřměly vlastní tlukoty srdce. Vyběhl do noci, kde nad Uherským Hradištěm visela těžká, černá klenba s několika málokdy viditelnými hvězdami.
Zastavil se na okraji zdivů, tam, kde se nově zvedající zdi koleje setkávaly s tichým městem. V rukou svíral rukopis, který byl v tu chvíli jedinou věcí, která mu dávala smysl. Cítil, jak mu v hrdle stojí žár a v očích pálí slzy. Podíval se dolů do temnoty a pak znovu na kroutilé písmo. Věděl, že pokud zůstane, bude sveden zpět do ticha, kde se otázky potapí v poslušnosti.
Když se za ním ozval zvuk těžkých bot a přišla zbrojná doprovodna rektora, Matyáš už neváhal. Nechtěl utéct do světa, který nezná, ale chtěl zachránit vědění, které se nesmí ztratit. S posledním hlubokým nádechem, který chutnal po noci a naději, skočil z hradeb do hustého stínu zahrad.
Když ho druhý den ráno našli v křoví, byl bezvědomý a jeho šaty byly roztrhané. Rukopis však v rukou neměl. Zůstal jen prázdný prostor v knihovně a tajemství, které se ztratilo v hloubce hradišťské země.
Dodnes se říká, že kdo v tichu nádvoří koleje naslechne, slyší šepot muže, který hledal pravdu v zakázaných řádcích, a že ty nejcennější stránky stále čekají v zapomenutém koutě hradeckých zdí na toho, kdo se neodváží jen věřit.