Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Jezuitská Kolej Ve Znojmě
  • Příběh: jezuitská kolej ve Znojmě

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

jezuitská kolej ve Znojmě
Smyšlený příběh

Příběh: jezuitská kolej ve Znojmě

Příběh: jezuitská kolej ve Znojmě
❧

„Kde jsi to schoval, ty blázne? Kde je ten spis!“

Křik otřásl tichem nově vyvztavěných chodeb, kde se stále vznášel těžký prach z čerstvé omítky a vůně mokrého vápna. Mladý klerik Matěj stál s přimhouřenýma očima v šeru chodby, zatímco před ním v rozhoření gestikuloval otec Antonín. Vzduch byl chladný a vlhký, typický pro zdi, které teprve nedávno nahradily staré domy na Divišově náměstí. Matějovi se třásly ruce, když v dlaních svíral malý, kůží omotaný svazek papírů, který našel v jedné z prázdných komor koleje, tam, kde se stíraly hranice starého světa a nového řádu.

„Není to v mém držení, otče,“ lhala Matějeva tvář, i když mu rudl krk. „Jen jsem ho našel v prachu pod podlahovými prázny.“

Antonín přistoupil blíž, jeho černé roucho šustilo o kamennou dlažbu. V očích měl horečnatý lesk, který Matěj z řádových bratrů neznal. Nebyl to lesk víry, ale strachu smíšeného s neúprosnou touhou. Ten svazek neobsahoval modlitby ani latinské spisy o teologii. Byly v něm mapy, které nedávaly smysl, a jména lidí, kteří už dávno nebyli v živých, přepsaná rukou, která se třásla stejným způsobem jako Matějovy prsty.

„Dej mi to, nebo přísahám, že tě nechám v semináři čistit kotle do konce tvých dnů,“ sykl Antonín a natáhl ruku.

Matěj instinktivně učinil krok vzad, až mumeďní záda narázila do studené zdi. V ten moment se stalo něco, co v žádném z řádových knih nebývalo popsáno. Z hloubky suterénu, tam, kde se svaly nového domu spojovaly s hlubokými sklepy, se ozval zvuk. Nebylo to zakňupání dřeva ani vítr v komíně. Byl to rytmický, hluboký tlukot, jako by samotná země pod Znojmem měla obrovské srdce, které právě začalo tlouct v zrychleném tempu.

Oba muži ztuhli. Tlukot přestanul být jen zvukem, stal se vibrací, která jim lela do chodidel a stoupala až do zubů. Antonín zapomněl na spis. Jeho pohled sklouzl k podlaze, kde se v prachových vírech začaly tancovat drobné kamínky.

„Oni jsou zde,“ zašeptal Antonín, a v jeho hlase nebyl hněv, jen čisté, nefalšované zděšení. „Stavěli jsme tohle místo nad němi, aby zůstali v tichu. Ale ty jsi je probudil tím, že jsi ten papír pohnul.“

Matěj pohlédl do spisu. Stránky se samy od sebe začaly listovat, přestože v chodbě nebyl jediný průvan. Inkoust na papíře, kdysi černý, začal pomalu přecházet do sytě červené barvy a písmena se přeskupovala v nové tvary. Matěj pocítil náhlý, pronikavý chlad, jako by ho někdo polil ledovou vodou, a v nose ucítil pach starého vína a hniloby, který v této čisté, nové stavbě neměl co dělat.

„Co je v tom spisu, otče? Kdo jsou oni?“ vyhrkl Matěj a pokusil se svazek zavřít.

Antonín se však už nedíval na něj. Díval se do prázdného prostoru chodby, kde se začal zhmotňovat stín, který nebyl vržen žádným z přítomných. Stín byl vysoký, s nepřirozeně dlouhými prsty, a pohyboval se bezvroze, jako by plaval v hustém sirupu.

„Některá místa nejsou stvořena k tomu, aby byla obsazena,“ řekl Antonín prázdným hlasem. „Jenom jsme je přikryli kamenem, aby nás nalezli jen ti, kteří vědí, kam hledat.“

Vteřinu poté se ozval hromký zvuk zavřených dveří na konci chodby, i když tam nikdo nestál. Světlo z vysokých oken zhaslo v jediném okamžiku, a v naprosté temnotě zůstal jen zvuk jednoho jediného, tichého šepotu, který nezněl jako lidská řeč, ale jako šum tisíců listů v podzemním lese.

Když se o chvíli později do chodby vrátilo světlo, byl otec Antonín pryč. Zmizel bez stopy, bez jediného kroku, který by zazněl o dlažbu. Na zemi ležel pouze ten kůží omotaný svazek, nyní zcela prázdný, bez jediného slova či čáry.

Matěj nikdy nikomu nevyprávěl, co se v onom roce 1634 v hlubokých stínech nově vybudované koleje odehrálo. Jenže pokaždé, když prochází chodbami, kde dnes šustí staré papíry archivu, cítí v chodidlech ten stejný, jemný tlukot z hloubky země.

Někde hluboko pod současnými sály, v místě, kde se kříží staré sklepy a zapomenuté chodby, stále zůstává něco, co nepatří do světa živých, a trpělivě čeká, až někdo znovu otevře správnou knihu.

✦
Příběh se váže k památce jezuitská kolej ve Znojmě Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)