Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Jezuitská Škola (Olomouc)
  • Příběh: Jezuitská škola (Olomouc)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Jezuitská škola (Olomouc)
Smyšlený příběh

Příběh: Jezuitská škola (Olomouc)

Příběh: Jezuitská škola (Olomouc)
❧

„Tady to není, Václave! Hledej hlouběji, v samotném lomu kamene!“

Václav Render přitlačil dláto k tvrdému pískovci a s prudkým úderem kladivem vysekal první úhel monumentálního portálu. Prach mu zaslepoval oči a v nose cítil pronikavý, kovový pach vlhkého kamene smíšený s vůní tlejících listů z blízkého dvora. Byl rok tysíc sedm set jeden a Olomouc pod ním vřela. Kolem něj přecházeli muži s naloženými vozy, křičeli na sebe v rychlém tempu a v dálce zvonily zvony kostela Panny Marie Sněžné, které rozsekaly ticho letního poledne.

Václav však neslyšel nic z toho. Jeho pozornost zaměstnával muž, který stál v jeho stínu. Jmenoval se Matěj a nikdo přesně nevěděl, odkud přišel, jen že mluvil plynule několika jazyky a v očích měl chladný lesk, který neodpovídal teplu dne. Matěj nebyl stavitel ani architekt, přesto dohlížel na každý Renderův tah.

„Ten kámen není jen oporou budovy,“ šeptal Matěj a ukázal prstem na masivní kvádry, které tvořily podnož budovy. „Je to nádobí. Musíš do něj vtisknout ticho, aby škola mohla sloužit k vědě a modlitbě, aniž by ji rušil hluk světa. Ale pozor, pokud v kameni necháš prasklinu, unikne skrz ni něco, co by mělo zůstat pohřbeno.“

Václav se krátce zasmál a znovu udeřil do kamene. Věřil svým rukám a své řemeslné zručnosti. Stavěl budovu, která měla být hrdostí jezuitů, s jejími vysokými okny a okázalým průčelím. Jenže s postupujícím časem se stalo něco zvláštního. Čím více kamene Václav opracoval, tím více se mu zdálo, že z hloubi suterénu, z míst, kde se klenuté prostory potkávaly s temnotou země, stoupá zvláštní chlad. Nebyl to chlad zimy, ale mrazivý tah, který přicházel z místa, kde žádný vítr nefouká.

Jednoho večera, krátce předtím, než byla stavba v prvních fázích dokončena, našel Václav Matěje v suterénu. Muž stál v naprosté tmě, bez lampy, bez svíce, a přložil ucho k jedné z masivních stěn. Václav k němu přistoupil a v tu chvíli to slyšel i on. Zevnitř kamene, z hloubky, kde by nemělo být nic než pevná skála, se ozýval zvuk. Nebyl to hluk vody ani hlodavců. Byl to rytmický, pomalý tlukot, jako by pod celou budovou tlouklo jedno obrovské, kamenné srdce.

„Co je to za ďáblův trik?“ vyhrkl Václav a až teď si všiml, že Matěj neotevírá oči.

„Není to trik, Václave. Je to paměť země,“ odpověděl Matěj klidně. „Tato škola není jen stavbou z pískovce. Je to uzávěr. Pokud bude stavba dokončena přesně tak, jak jsem chtěl, tlukot utichne a budova bude stát věky. Pokud ale v základech zůstane chyba, srdce jednou přestane bít a vše, co v sobě uzavírá, vyjde na povrch.“

Václav Render se v tu chvíli rozhodl. Chtěl dokázat, že je nejlepším kameníkem v kraji, a v návalu pýchy do jedné z klenub suterénu vrazil poslední, rozhodující úder, který měl srovnat hranu, ale místo toho v kameni zanechal nepatrnou, téměř neviditelnou prasklinu. Vteřinu poté se tlukot v hloubce zastavil. Nastalo absolutní, hlušné ticho.

Když se Václav otočil, aby se zeptal Matěje na jeho reakci, prostor za ním byl prázdný. Matěj zmizel. Žádné dveře se neotevřely, žádný krok nezazněl. Jen prach v suterénu stále vířil v jediném proužku světla, který dopadal z horního patra.

Václav Render dožil svůj život v úctě, ale až do konce svých dnů se odmítal vrátit do suterénu školy. Říkal, že kámen v Olomouci má svou vlastní vůli a že některé věci je lepší neprobouzet. Budova přečkala století, střídání řádů, armádní kasárny i zapomnění, až se stala domovem muzejních sbírek.

Kdo dnes sestoupí do klenutých prostor, kde se vypráví příběh kamene, možná pocítí ten stejný zvláštní chlad. a pokud přiloží ucho k pískovcové stěně v pravém úhlu suterénu, možná uslyší velmi slabý, nepravidelný tlukot, který čeká, až někdo konečně zaplní tu jednu malou prasklinu z roku tisíc sedm set jeden.

✦
Příběh se váže k památce Jezuitská škola (Olomouc) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)