Příběh: Jindřichovice
„Utíkej, Alžběto, než tě uvidí hlídající stráže!“
Katarínin hlas zněl jako praskání suchých větví v mrazu. Stála v šeru klenutého chodbičkách nově sestrojeného křídla, kde se ještě stále vznášel těžký pach čerstvé vápnové malby a vlhkého kamene. Alžběta se však nepohlačila. Zastavila se a pevně sevřela prsty v krajkové manžetě své šaty, až jí zbělely klouby.
„Neodejdu odteď, dokud mi Jan Hartvík neslíbí, že tě pustí z toho domu,“ odpověděla Alžběta. Její hlas se tř्हal, ale oči zůstaly upřené na temný konec chodby, odkud se ozýval rytmický zvuk těžkých bot o dlažební kameny.
Katarína, dcera místního lékárníka, kterou Jan Hartvík z Nostic kdysi přivítal v Jindřichovicích jako svou oblíbenou společnici, ale nikdy ne jako svou ženu, jen zoufale zakroutila hlavou. Její rty byly bledé a zrzala v nich neovladatelný třes. Jan byl nejvyšším kancléřem, mužem moci a vlivu, který v roce 1672 proměňoval starou tvrz v barokní palác. Pro něj byla Katarína jen tichou písní, zatímco Alžběta, šlechtična z okolního panství, měla být jeho lístkem k ještě většímu uznání v očích císařského dvora.
„On tě nikdy nepřestane milovat, ale on miluje své jméno víc,“ šeptala Katarína a přitáhla si k obličeji šál, aby zakryla slzy.
V ten moment do chodby vrazil závan chladu z otevřeného okna a s ním přišel zvuk kovového cinkotu. Jan Hartvík stál v průchodu. Jeho tvář byla v šeru jen ostrou siluetou, oči však žhnuly jako uhlíky. Nepohlédl na Alžbětu. Jeho pohled byl upřený výhradně na Katarínu, která okamžitě sklonila hlavu a ustoupila do stínu stěny.
„Tvá přítomnost zde je rouháním, Alžběto,“ pronesl Jan chladně. Hlas měl jako železo, které se tře o kámen. „Tento dům stavím pro budoucnost svého rodu, nikoliv pro hádky s dcerami sousedů.“
Alžběta udělala krok vpřed. Mezi ní a Janem byl jen krátký prostor, který vyplňovala vůně drahého tabáku a starého pergamenu. „Stavíš zdi, které jsou vysoké, Jene, ale uvnitř jsou prázdné. Vidím, jak se na ni díváš, když si myslíš, že tě nikdo nesleduje. Vidím, jak tvoje ruka hledá její ruku, i když tvůj rozum říká, že je to hřích proti tvému stavu.“
Jan Hartvík ztuhl. Jeho ruka, která svírala rukojeť meče, se na vteřinu uvolnila. Podíval se na Katarínu. Ta se nepohlaidla, jen zabořila prsty do vlhké zdi zámku, jako by se chtěla stát součástí této stavby, aby už nemusela odcházet.
„Láska je luxusem, který si kancléř nemůže dovolit,“ odsekł Jan, ale v jeho hlase byl poprvé slyšitelný prask.
„Pak jsi jen věznem ve svém vlastním paláci,“ odpověděla Alžběta a s hlubokým povzdechem se otočila. Věděla, že slova už nepomohou. Viděla v Janově pohledu boj, který už dávno prohrál, a viděla v Katarínině mlčení bolest, která se stala součástí základů tohoto domu.
Alžběta opustila Jindřichovice v dopoledních hodinách, zatímco dělníci nahoře stále kladli kameny do nových stěn. Odcházela s vědomím, že zanechává za sebou dvě lidi, kteří se budou milovat v tichosti, v šeptání za zavřenými dveřmi a v pohledech, které nesmí být vyřčeny nahlas.
Jan Hartvík z Nostic sice dokončil svou barokní stavbu, ale říká se, že v některých komnatách zůstal chlad, který žádný krb nevyhřeje. Kdo dnes projde chodbami jindřichovického zámku, možná zaslechne v tichu ozvěnu šepotu, který nikdy nenašel svou cestu k volnosti.