Příběh: Jižní spojka
„Ty jsi mi slíbil, že už nikdy nepojedeš touhle cestou.“
Vůz se třásl na mostě, motor zasyčel, jako by se vzduch v něm stlačil do posledního dechu. Za oknem se rozkládala Jižní spojka – šest pruhů asfaltu, které se vinejí jako rána do zdi, a pod nimi, v hlubinách, se vlny Vltavy šlehají o pilíře, jako by chtěly něco říct. Vůz před ním zapnul svítilnu, a ta se odrazila v mokrém betonu, jako by most byl z tekutého stříbra. Z okna vonělo benzínem a starým koženým sedačkou, ale pod tím vším se proplétala vůně mokrého kamene a něčeho jiného – sladkého, jako by někdo nedávno tušil.
„Já vím,“ odvětil on, a jeho hlas zněl tak, jako by ho někdo stiskl v pěsti. „Ale co mám dělat? Musím.“
„Mohl jsi mě vzít s sebou.“
„Ne.“ To bylo rozhodnutí, které už bylo padlé dávno předtím, než se vůz dostal k mostu. „Ty tu zůstaneš. Jako jsem slíbil.“
Ona se podívala na jeho ruce, které se držely volantem, jako by se bály, že by se od něj odtrhly. Prsty byly bledé, s modrými žilkami, jako u člověka, který dlouho nesl něco, co by neměl nést. „Tak proč jsi mě vůbec přivezl sem?“ zeptala se. „Proč jsi mě nechal vidět, jak odjíždíš?“
Protože jsem potřeboval, aby sis pamatovala, jak vypadá svět, když ho opouštíš. Protože jsem chtěl, aby sis pamatovala, jak to voní.
Most se za nimi táhl, jako by byl navržen tak, aby lidem připomínal, že každý krok po něm je rozhodnutí. Kamiony řinčely po betonu, jako by nesly něco těžšího než jen zboží – nesly osudy, které se na tomto místě rozcházely navždy. Někde pod nimi, v hlubinách, se Vltava vinula jako řeka času, a ona věděla, že když přejede ten most, už se nikdy nevrátí.
„Když přijedeš zpátky, tak mě najdeš?“ ptala se. „Ať už bude cokoli.“
On se na ni podíval, a v jeho očích se odrazil světlomet toho vozu před nimi, jako by ho chtěl uchovat. „Najdu tě. Vždycky.“
Vůz se rozjel, a ona zůstala stát na okraji mostu, kde se asfalt setkává s betonem, a kde se každý, kdo tu stojí, musí rozhodnout, zda půjde dál nebo zůstanou. Za ní se tyčily domy Spořilova, jejich okna tmavé jako oči lidí, kteří čekají. Někde v dálce hučely tramvaje, jako by Praha dýchala, a ona věděla, že město pokračuje dál – že most stojí, že silnice se vine dál, že kamiony jede, že život se točí, i když ona tu zůstane.
Ale most tu byl stále. A on byl už někde jinde. Někde za těmi šesti pruhy, kde se cesty rozcházejí a nikdo neví, kam vedou.