Příběh: Jubilejní kašna
„To není voda, to je tekuté stříbro, přísahám vám!“ vykřikl mladý tiskárnař Antonín Schram a prudce odstrčil svou sestru, aby se nedostala k okraji čerstvě odhaleného žulového z prostoru.
Stáli na Starém náměstí v mrazivém prosincovém vzduchu roku 1898. Vzduch voněl po spáleném uhlí a mokrém kameni. Právě před několika minutami skončila slavnostní ceremonie k padesátému výročí nástupu císaře na trůn. Dav se pomalu rozplýval, ale Antonín zůstal stát u nové kašny, fascinován tím, jak se v hloubce osmiúhelníkové nádrže lámaly poslední paprsky zimního slunce.
Když se sklonil, aby si naberal dlaní trochu vody, zlomil se v něm hrdost. Voda nebyla studená. Byla horká, téměř hřejevící, přestože kolem nich mrzlo a lidé měli na nosech krystalky námraze. Ale to nebylo nejdivnější. V hloubce průzračného zrcadla Antonín neviděl svůj vlastní obličej. Viděl tvář starce, kterého neznal, s hlubokými vráskami a pohledem, který zdál se být plný nekonečného smutku.
„Podívej se, Elíza, podívej se hned!“ zašeptal a ukázal do vody.
Elíza se naklonila. Její šaty z těžké vlny zasyčely o žulový okraj. Když se podívala dolů, neviděla žádného starce. Viděla pouze svou vlastní tvář a hladinu, která se mírně chvěla.
„Blázníš, Antone. Je to jen voda,“ odpověděla a chtěla odejít, ale v ten moment se z hloubi kašny ozvalo tiché, kovové cinknutí. Jako by někdo na dno hodil těžký klíč nebo minci.
Antonín, hnaný neznámým impulsem, natáhl ruku hluboko do vody. Cítil, jak mu prsty narážejí na chladný kov, přestože voda kolem nich stále vyzařovala podivné teplo. Když ruku vytáhl, v dlani svíral malý, vyřezávaný prsten z temného kovu. Nebyl to šperk, který by mohl patřit někomu z jejich doby. Působil starobyle, téměř prastarě, a v jeho středu byl vyrytý symbol, který žádný z nich neznal.
„Kde jsi to našel? To přece není možné, nádrž je prázdná a čistá,“ vyhrnula obočí Elíza.
Antonín neřekl slovo. V tu chvíli se k nim přiblížil jejich otec, Adolf Schram starší, muž, jehož peníze tuto stavbu umožnily. Měl tvář přísnou a oči, které viděly příliš mnoho obchodních lží. Když spatřil prsten v synově dlani, zbledl. Nebyl to bledý odstín strachu, ale spíše uznání něčeho, co se mělo zůstat zapomenuto.
„Hoď to zpět, Antone. Okamžitě,“ zasyčel otec hlasem, který nesnesl námitku.
„Ale otče, tohle přece patří—“
„Nic tomu nepatří! Ta voda bere i vrací, ale jen ty, kteří vědí, co hledají. Ty jsi jen zvědavý chlapec. Hoď to tam, nebo ti zakázám vstup do tiskárny na celý měsíc!“
Antonín, zmatený a vyděšený tónem otce, prsten do vody vrátil. Vteřinu poté, co kov zmizel v hladině, se voda prudce zmutovala. Z čistého krystalu se stala hustá, mléčná hmota, která na okamžik zakryla dno. Pak s jedním prudkým bubláním vše zmizelo. Voda byla znovu čistá, ledově studená a zrcadlově hladká.
Tímto koncem se však záhada nezavřela. Antoníny sestra Elíza si všimla, že otec v tu chvíli nenastal pohledem na syna, ale díval se s hlubokým úžasem na reliéf císaře, jako by očekával, že se obraz v kameni pohně.
O mnoho let později, když kašna putovala do parku, byla rozebírána a její části hnily v depozitářích, vyprávěli si starší obyvatelé města o tom, že v určité hodině, když je vzduch mrazivý a ticho absolutní, lze z hloubky žulové nádrže slyšet tiché cinkání kovu o kov.
Kdo dnes stojí u Jubilejní kašny a zadívá se hluboko do vody, možná uvidí svůj vlastní odraz. Ale někdo jiný, kdo hledá odpověď na otázku, kterou si Adolf Schram vzal do hrobu, uvidí v hloubce tvář starce, který stále čeká na svůj prsten.
Kdo z nás dnes odváží sáhnout do vody tak hluboko, aby zjistil, zda je tam stále cítit to dávné, neznámé teplo?