Příběh: jubilejní Kolostůjova kašna
„Tady to je, v tom kameni je to zakleté!“ vykřikl Leopold a prudce přítlačil svou ruku k chladnému povrchu šestihranného z prostoru. Voda z vepřových tlam tryskala s pravidelností srdce, která v tichu parku zněla téměř hrozivě. Leopold se díval do hloubky nádrže, kde se mísily odrazy nově zasazených stromů a bílý mramor sloupů. Vzduch voněl vlhkostí a čerstvě posekanou trávou, ale v nosem Leopoldovi převažoval kovový pachuč léků, které nosil v kapsách svého kabátu.
Byl to rok 1862 a město slavilo nalezení pramenů. Všichni ostatní viděli v nové kašně jen oslavu historie a řemeslnou zručnost bratrů Siegmundů. Leopold však viděl něco jiného. Byl to muž s neklidným pohledem, který věřil, že voda z těchto pramenů nese v sobě paměť země, a že v určitý okamžik může člověk slyšet hlasy těch, kteří vodu objevili před tisíci lety.
„Kde jste to našel, vy staré prasata?“ šeptal a dotýkal se kamenných hlav, z nichž stékala voda.
V ten moment se stalo něco, co žádný z přítomných v parku nezaznamenal. Z vrcholu kašny, kde v lůžku z kamene stála nymfa, se ozval zvuk. Nebyl to šum vody ani šelest listí. Byl to čistý, vysoký tón, jako když prst přejede po okraji sklenice. Leopold ztuhl. Voda v nádrži, která do té chvíle jen klidně kolovala, se najednou zastavila. Nejen zastavila, ale ztuhla v průzračné sklovité hmotu, přestože z tlam vepřů stále proudily proudění vody. Vznikl paradox, který popíral veškeré zákony přírody.
Leopold se natáhl k hladině, aby zjistil, zda je to jen klam. Prsty se dotkli povrchu, který byl tvrdý jako led, přestože byl v teplý den. Pod touto neviditelnou vrstvou však něco plavalo. Byla to malá, zlatavá mince s rytinami, které nepatřily do žádné známé doby. Mince se v tichosti otáčela v hloubce, jako by ji někdo držel v neviditelné dlani.
„To není možné,“ vydechl Leopold a jeho hlas se zlomil.
Vteřinu poté se svět kolem něj rozskočil. Voda prudce vybuchla vzhoru, zasáhla ho do obličeje a znovu se vrátila do svého rytmu. Nymfa na vrcholu se zdánlivě mírně naklonila, jako by na něj s úsměvem hleděla, a pak znovu ztuhla v mramoru. Leopold stál v parku, promočený až pod kůži, a zmateně hleděl do hloubky nádrže. Mince byla pryč.
Zbytek dne strávil Leopold v šoku. Pokusil se o tom mluvit s místními stavitelmi, s panem Ullmannem, který kamenoval dílo, i s vídeňským sochařem Melnitzkým. Všichni se však jen smáli jeho bláznění. Tvrdili, že se mu v horku zmatilo v hlavě a že voda v kašně prostě teče, jak má téct.
Jenže Leopold věděl, že viděl něco, co nepatří do světa lidí. Každý večer se vracel k kašně. Stával tam v šeru, když park opustili poslední návštěvníci, a naslouchal. Věřil, že ta zlatá mince byla klíčem k něčemu mnohem hlubšímu než jen k léčivým pramenům. Hledal v knihách, studoval staré mapy a snažil se pochopit, proč se voda zastavila právě v ten moment.
Jeho posedlost trvala roky. Lidstvo zapomnělo na Leopolda, ale on nezapomněl na nymfu a její tichý smích. Před svým koncem přepsal svůj deník a v poslední stránce zapsal pouze jednu větu: „Voda není jen lékem pro tělo, je to brána pro ty, kteří vědí, kam se dívat.“
Dnes už nymfa z vrcholu kašny chybí, svanula v bouřích válečných let. Ale voda z vepřových tlam stále proudí do šestiúhelníku nádrže. Kdo se v tichu zastaví a přiloží ucho k chladnému kameni, možná uslyší ten samý vysoký tón, který kdysi zastavil čas pro jednoho zmateného muže.
Otázka zůstává, zda ta zlatá mince stále plave někde hluboko v prameni, nebo zda čeká na někoho, kdo ji dokáže znovu vyvolat z hlubin.