Příběh: Kabelíkův mlýn
„Tohle je podvod, vy uličník, vy zloději z obojího konce!“ zařval pan vrchní z Sedlice a málem srazil svou vyšívanou čepicí lampu z dubového stolu.
Mlynář Matěj jen klidně vypral ruku v mýdlové vodě a s úsměvem, který mu rýsoval hluboké vrásky v koutcích rtutových očí, pohleděl na svého hosta. V prostorách mlýna vonělo čerstvě mletým žitrem a vlhkým dřevem, které neustále vibrovalo z rytmu vodního kola. Ten zvuk, hluboké a pravidelné tloukání vody do lopatek, doprovázel každé slovo, jako by samotný potok Brložský se přisahoval k mlynářově trpělivosti.
Vrchní, muž s břichem, který napínal knoflíky jeho drahého kabátu, ukázal roztřeseným prstem na hromadu mouky v pytli. Tvrdil, že mu Matěj prodal zboží, které není bílé jako sníh, ale má v sobě podivný nádech, který mu v kuchyni způsobila nějaká ďábelská šikance.
„Pane vrchní, vy jste šlechtic z rodu, co si potrpí na vtip a rozum,“ odpověvěl Matěj a opřel se o masivní trám. „Ta mouka je sice bílá, ale má v sobě sílu vody. Kdo z ní upeče chléb, tomu se v hlavě rozjasní a začne vidět věci takové, jaké jsou doopravdy. Možná jste proto teď tak rozrušený, že jste konečně spatřil pravdu o své vlastní mrzutosti.“
Vrchní zruděl až za ušima. Nebyl to jen hněv, byl to pocit, že ho mlynář právě v jeho vlastním kraji přelstěl. Matěj totiž věděl, že vrchního manželku, paní z panství, fascinovaly všechny tajemné lékáře a zázračné potraviny. Mlynář s ní totiž před týdnem tajně domluvil, že mu zaplatí dvojnásobek, jen aby její muž dostal do hlavy trochu „pokory z vody“.
„Chci to vidět! Chci důkaz, že v té mouce není žádný prach z cesty!“ zařval vrchní a v zápalu své mluvy zakopl o práh.
Klesl k zemi s elegancí pytle brambor. Právě v tu chvíli do místnosti vstoupil host, kterého nikdo nečekal. Byl to vysoký muž v černém plášti, s tváří zakrytou klobukem, který zanechával za sebou vůni starého pergamenu a drahého tabáku. Neřekl ani slovo, jen pomalu přistoupil k mlynářovi a položil na stůl malou, těžkou mince, která v šeru mlýna zářila podivným modravým světlem.
Matěj mince zvedl, krátce ji zakousl a pak se podíval na vrchního, který stále ležel na podlaze a snažil se s pomocí svých tlustých prstů znovu ovládnout svou důstojnost.
„Tento pán přichází z dálky, aby si u vás, pane vrchní, půjčil cestu k rybníku Milavy,“ řekl mlynář s tónem, který naznačoval, že v tom celém rozmachu hraje hlavní roli on. „Tvrdí, že hledá poklad, který zde kdysi nechal Jakub Krčín, ale že ho najde jen ten, kdo dokáže mlčet a neřítí se na lidi, co mu jen chtějí pomoci s moukou.“
Vrchní ztuhl. Jméno Krčína v něm probudilo starý rodinný hlad po zlatě. Zapomněl na mouku, zapomněl na svou urážku a v mžiku se z rozhněvaného šlechtice změnil v poslušného žáka.
„Kde? Kde je ten poklad?“ vyhrkl a vzal mlynáře za rukáv.
Matěj se tajně usmál na tajemného hosta, který jen krátce přikývl a zmizel v mlhách, které stoupaly z potoka. Mlynář pak vrchního s vážnou tváří začal vést k špýcharu, kde mu začal vyprávět složitý příběh o tajných znacích na portálu z roku 1687, které prý lze přečíst jen tehdy, když člověk tři dny mlčí a pije pouze vodu z mlýnského kola.
Vrchní odcházel z mlýna v naprostém tichu, s tváří plnou naděje a s pytlem „zázračné“ mouky přes rameni, zatímco Matěj se opřel o sgrafitovanou zeď domu a zapaloval si dýmku. Věděl, že vrchní bude mlčet a hledat neviditelné znaky na kameni celé měsíce, což mlynáři dopřalo to nejcennější zboží na světě: klid a mír u svého potoka.
Kdo dnes přejde kolem těch starých zdí, možná ještě uslyší, jak v šumu vody šeptají znaky, které mluvily k panu vrchnímu, i když v kameni nebyl zapsán žádný zlatý kousek.