Příběh: Kadaňská radnice

"Tvář se ti zvedla k věži jako k nebeskému soudu."

Křišťálové zrcadlo okna radnice odráželo plameny svíček na stole radních, které třásl vítr z otevřených oken. Větrník na věži zakňoural, jako by se smál, a vlny tepla z pece pod hrubými kamennými deskami podlahy se vznášely k obloze, kde se nad městem houpaly mraky jako zbytky nějakého starého božího obědu. Všichni věděli, že dnes se rozhodne osud Mikuláše ze Žďáru, a přesto se nikdo nehnul. Jen starosta, pan Heřman z Kadaňského Hradce, si otíral bradu, jako by se mu v duši vytrhávala nějaká stará nit.

„Takže tedy, pane soudce, co říkáte k obvinění z podvodu?“ zeptal se Mikuláš, jehož ruce ležely na stole tak pevně, že se mu modřiny z pout na zápěstích prohnuly do kůže. Jeho šat byl roztrhaný, jako by ho někdo v noci roztrhl na kusy, a vůně kožešiny z jeho starého pláště se smísila s vůní potu a železa z radničních mříží.

„Podvod je podvodem, Mikuláš ze Žďáru,“ řekl soudce, muž s vousy jako kudrnatý šátek a očima, která se neustále posouvala k oknu, jako by tam čekal nějaký zázrak. „Výdaje na tuhle jarmarkovou výpravu jsou neopodstatněné. Město by mělo peníze. A ty máš je ukryté někde v lese, mezi kůly a kůly, jako ten poslední šlechtic, který se nechal vykrást.“

Mikuláš se usmál, a to tak, že se mu zjevily zuby, které byly čisté a bílé, jako by je někdo nedávno vyčistil. „Peníze jsem neukryl, pane soudce. Ukryl jsem jistotu.“

V tom okamžiku se dveře radnice rozlomily jako špatně namazaný kolík. Do místnosti vtrhl dav – ne pořádně, ne jako vojáci, ale jako hmyz, který se probouzí z zimní drásky. Ženy s košíky plnými zeleniny, řemeslníci s klínci na ramenou, děti, které se držely za sukně svých matek, aby je nevytlačil proud lidí. Všichni křičeli, ale ne slova, která by se daly pochopit. Křičeli „Mikuláš!“, „Spravedlnost!“, „Věž!“, „Věž!“ jako by to bylo jedno slovo.

„Co se děje?“ vykřikl starosta, ale hlas mu ztlumila bouře zvuků, která se v místnosti rozlila. Mikuláš se jen usmál a pokrčil rameny. „Mysleli jsem, že se to už neudá. Ale lidé si pamatují.“

Věž nad nimi se začala otřásat. Ne z větru – z toho, co se dělo uvnitř. Někdo vylezl na ochoz, někdo jiný se pověsil na okenní mříže, a pak se nad nimi otevřely dveře a z věže se snesl muž v bílém plášti, který držel v ruce něco, co se v světle svíček lesklo jako zlato. „Mikuláš ze Žďáru je nevinný,“ prohlásil. „A město mu dluží to, co mu vzalo.“

Dav vykřikl, a pak se všechno změnilo. Lidé se začali tlačit k dveřím, jako by se báli, že se něco změní. Mikuláš se zvedl, ale soudce mu přikázal, aby zůstal na místě. „To je nelegální,“ řekl. „To je pouťové divadlo.“

„A spravedlnost je pouťové divadlo?“ zeptal se Mikuláš a jeho hlas se rozezněl nad všemi ostatními. „Když se lidé rozhodnou, že už nechtějí žít jako otroci, tak to není podvod. To je svoboda.“

Věž se začala otřásat opravdu. Ne z větru, ale z toho, že se nad ní rozhořelo nebe. Obloha se rozzářila červenou barvou, jako by se někdo rozhodl, že dnes bude krvavý sviták. Lidé začali běžet, ale Mikuláš zůstával na místě. Soudce se pokusil utéct, ale dav ho zastavil, a když se obrátil, viděl, že se nad ním usmívá něco, co vypadalo jako stín Mikuláše ze Žďáru, jen větší a bledší.

„Vězte, že lidé si pamatují,“ řekl stín. „A pamatují si i ty věci, které jim slíbil, ale neudělal.“

Když se ráno probudili, věž stála tam, kde stála, a radnice byla prázdná. Jen na stole ležely dva listy papíru – jeden s podpisem Mikuláše ze Žďáru, druhý s podpisem soudce. Na prvním stálo: „Město Kadaň vděčí Mikulášovi ze Žďáru za to, že mu vrátilo důstojnost.“ Na druhém: „Soudce Jan z Vysokého Hrádku se omlouvá za to, že se nechal ovládnout strachem.“

A nad tím vším se nad Kadaní vznášel vůně kožešiny a železa, a větrník na věži se stále otáčel, jako by se snažil vyfouknout něco, co se už nikdy nevrátí.

Dnes, když se podíváš na Kadaňskou radnici, uvidíš, jak se její stěny dotýkají nebe. Ale pokud se podíváš pozorně, uvidíš i malou trhlinku v kamenné zdi – tam, kde se Mikuláš ze Žďáru usmál naposledy. A věří se, že když se někdo tam přiblíží, uslyší, jak se někdo smí, i když už není.