Příběh: Kadov
„Kde jsi to schoval, ty prokletý lháři!“ Albrecht Záborský vrazil pěstí do těžkého dubového stolu, až sklenice s vínem zazvonily a rozlily rudou tekutinu po nově vymalovaných stěnách.
Jeho bratr Ladislav jen mlčel. Stál u okna renesančního křídla, které právě dokončili, a hleděl ven na starý příkop, kde se v ranní mlze mísil pach vlhkého bahna s vůní čerstvě srážené vápnice. Světlo, které pronikalo sklem, bylo šedivé a chladné, jako by samo slunce odmítalo dopřít do těchto zdí.
„Vím, že jsi to našel v základech staré dřevěné tvrze,“ pokračoval Albrecht a jeho hlas teď zněl jako skřípání železa o kámen. „Vím, že jsi vyhrabal to, co tam Racek ze Žihobec nechal pohřbené před dvěma stylety. Vrať mi to, nebo přísahám, že tě z tohoto domu vyhodím i s tvým vladyckým čestným jménem!“
Ladislav se pomalu otočil. V rukou svíral malý předmět zabalený v zrezivělém plátně. Nebyl to zlatý poklad ani listiny o vlastnictví půdy. Když plátno rozvinul, na stole se objevilo staré, vyřezané kolo z černého dřeva, které se v dlani zdálo být nepřirozeně těžké. Nebylo to jen znamení jejich rodu. Kolo bylo pokryto řezbami, které nebyly v žádném známém jazyce, a z jeho středu vycházel tichý, téměř neslyšný bzučení, jako by uvnitř uvězněný hmyz zoufale hledal cestu ven.
„Není to zlato, Albrechte,“ řekl Ladislav tichým, vyčerpaným hlasem. „Je to něco, co by nikdy nemělo být vykopáno. Od té chvíle, co je mám v domě, se v pokojích mění vzduch. Slyším kroky v chodbách, kde nikdo nestojí, a v noci cítím, jak mi pod nohama vibruje země.“
Albrecht se zasmál, ale byl to nervózní smích. Přistoupil k bratrovi a natáhl ruku po předmětu. Vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly černého dřeva, se v místnosti rozlehlo ohlušující prasknutí. Nebyl to zvuk rozbitého skla, ale zvuk, jako by se roztrhla samotná tkanina prostoru. Vzduch v pokoji náhle ztěžkl a zaplnil ho intenzivní pach ozónu a starého prachu.
Světlo z okna zmizelo. Pokoj pohltila absolutní tma, přestože venku měl být pravý dopoledne. Vteřinu poté se v centru místnosti objevila postava. Nebyla to osoba z masa a kostí, ale spíše stín, který byl černější než tma kolem nich. Postava nemluvila, pouze pomalu zvedla ruku a ukázala na kolo ležící na stole.
Albrecht vykřikl a couvl se tak prudce, že srazil židli. Ladislav však zůstal stát nehybně. V jeho očích se zrcadlila zvláštní fascinace i hrůza. Stín se k nim nepřiblížil, pouze s tichým, kovovým zvonkem zmizel, jakmile se kolo protočilo o jeden jediný zub.
Když se světlo vrátilo, oba bratři byli v šoku. Ale to nejdivnější přišlo až poté. Albrecht, který byl doposud dravý a hněvný, ztichl. Přestal mluvit o majetku, o moci i o sporech. Jen tak stával v rozích pokojů a hleděl do prázdna. Ladislav zase začal slyšet hlasy, které mu diktovaly věci, jež v žádné knize nebyly zapsány.
O několik let později, když se Kadov stal předmětem soudních sporů a konfiskací, nikdo z nových majitelů nenalezl onen černý předmět. Ladislav ho neukradl, Albrecht ho nevyhodil. Kolo prostě zmizelo, jako by se vrátilo tam, odkud přišlo. Jenže zbytek domu zůstal změněn.
Kdo dnes vstoupí do prostor bývalé tvrze, která se později změnila v sýpku, může v určitých úsecích severního křídla pocítit zvláštní chlad, který nepochází z kamene ani z větru. Je to chlad, který člověka nutí zastavit se a naslouchat.
Někdy, když je ticho absolutní, lze v hloubi zdí zaslechnout tiché, rytmické bzučení, jako by se někde hluboko pod zemí stále točilo neviditelné kolo, které čeká, až ho znovu někdo probudí.