Příběh: Kanovnické rezidence v Olomouci
Když kanovník Šimon Orlický otevřel dveře své rezidence, uvědomil si, že v ní už někdo byl.
Na prahu leželo několik roztrhaných listů pergamenu, namočených v čerstvé krvi. Ta voněla železem a něčím sladkým, jako hnijící ovoce, a rozlila se po kamenných schodech do haly, kde se ještě před chvílí ozývaly kroky služebnictva. Orlický si přitiskl prsty k spánku – pulzoval mu tam jako u starce, který právě probudil démona. *Krev na prahu je varováním,* pomyslel si, ale varování před čím?
„Pane kanovníku!“ zavolal ze schodů mladý sekretář Mikuláš, jehož obličej se zbarvil do modra. „Není to jenom…“ Ukázal na stěnu nad krbem, kde se vymaloval obrovský, černý znak – trojitý kříž, který nikdo z kapitulních neznal. „To není náš symbol,“ šeptl Mikuláš, a jeho hlas zněl, jako by mluvil skrze vrstvu ledu.
Orlický se nepohnul. Vzal jeden z listů – byl to útržek z jeho vlastního deníku, stránka, kterou minulý týden ještě přepsal. Napsal na ní: *„Pozor na toho, kdo nosí masku anděla.“* Pod tímto řádkem někdo připsal: *„Ty jsi ten, kdo ji nosíš.“* Tisk byl tak čerstvý, že inkoust ještě nezaschnul.
„Kdo by sem mohl vniknout?“ zeptal se Orlický, i když věděl, že odpověď už zná. V kapitulních palácích se šířily pověsti o tajemném kanovníku, který nikdy neseděl na žádné z lavic v katedrále, a přesto měl hlas v každém rozhodnutí. Říkali mu *Stínný kanovník*, protože jeho jméno nikdo neznal, ale jeho podpis se objevoval v listech, které měnily osudy.
Mikuláš se pokusil vzít další list, ale jeho prsty se zachvěly. „Pane, podívejte se na okno.“ Za mřížemi dvorního křídla visel na provaze loutkový anděl z dřevěných tyček. Jeho tvář byla vyřezaná tak, aby připomínala Orlického. V ruce držel malý klíč – kopii toho, který kanovník nosil vždy u pasu.
„To není možné,“ zamumlal Orlický. „Ten anděl tam nebyl včera večer.“
Vtom se otevřely dveře do sousední komnaty, kde se scházeli kanovníci. Ve vzduchu visel zápach hořlavého vosku. Na stole ležela svíčka, která se právě zhasla – a vedle ní ležela Orlického berla, vykloubená a rozbitá. Na zemi, jako by ji někdo hodil, ležela jeho černá klerická maska, kterou nosil při slavnostních příležitostech. Teď byla roztrhaná, a z úst jí vyčnívaly zbytky bílého plátna – jako by se někdo pokusil odhalit její pravou tvář.
„Kdo by to mohl být?“ zeptal se Mikuláš znovu, ale tentokrát už nečekal na odpověď.
Orlický se pomalu ohobil a vzal do ruky loutku. Andělova tvář byla vyřezaná tak přesně, že mu připomínala jeho vlastní rysy – až na jedno: místo očí měla dvě černé díry, hluboké jako studny. Když se Orlický naklonil, zdálo se mu, že z nich něco vyzařuje. Něco, co ho pozoruje.
„Pane,“ šeptl Mikuláš, „ten klíč… to je klíč od vaší skryté komory.“
Orlický zavřel oči. Věděl, že tam uvnitř je něco, co by nikdy neměl vidět. Něco, co ho spojovalo s tímto místem déle, než si pamatoval.
Když otevřel dveře do sklepa, uviděl na zdi fresku, kterou nikdy předtím neviděl. Zobrazovala skupinu kanovníků v bílých maskách, jak stojí kolem trůnu – a uprostřed nich byl on sám, ale jeho tvář byla prázdná, jako u loutky. Pod nimi byl napsán latinský nápis: *„Kdo nosí masku, není volný.“*
A pod freskou ležela schránka. V ní byl další klíč – tentokrát zhotovený z lidské kosti.
Orlický se rozběhl nahoru, aniž by věděl kam. Když dorazil do haly, byl tam jen Mikuláš, který držel v ruce jeho klerickou masku – tentokrát celou, bez roztržených částí. „Pane, co se stalo?“ zeptal se, ale Orlický už na něj nedíval. Díval se na okno, kde se loutkový anděl pomalu otáčel, až se jeho tvář obrátila k němu – a teď už v ní nebyly žádné díry.
Byly tam oči.
A ty oči se usmívaly.
Když kanovník Šimon Orlický zemřel o týden později, nikdo neviděl, jak z jeho rezidence vymizel poslední list pergamenu – ten, který měl napsáno: *„Nejste první. A nebudeš ani poslední.“* Dnes, když procházíte ulicí Wurmova, kde stojí *residentia Orlickiana*, někdy si myslíte, že vám ze druhého patra někdo mává. Ale když se podíváte nahoru, okno je prázdné.
A přece tam někdo stojí.