Příběh: kaple Bolestné Panny Marie (Němčany)
Kolem něj bylo ticho, které náhle přerušil slabý zvuk otevíraných dveří kaple, a když jevapil hlavu, spatřil ženu s hlubokými vráskami na tváři, která se k němu blížila s pohledem plným úzkosti.
"Proboha, Jindřichu, co se stalo?" zeptala se, její hlas byl slabý, ale plný obav. Jindřich stál u studánky, ruce sepjaté v modlitbě, a jeho oči byly upřeny na sochu Panny Marie Bolestné, jako by od ní očekával odpověď na všechny své otázky.
Žena, která se představila jako Alžběta, přistoupila blíž a dotkla se jeho ramene. "Jindřichu, musíme mluvit," řekla, její hlas byl naléhavý. Jindřich se otočil a jeho oči potkaly oči Alžběty, které byly plné starostí.
"Co se děje, Alžběto?" zeptal se, jeho hlas byl měkký, ale plný úzkosti. Alžběta se hluboce nadechla a začala mluvit. "Jindřichu, víš, že tvůj bratr je nemocný, a lékaři říkají, že už není naděje."
Jindřichovy oči se rozšířily, a on se začal třást. "Ne, to nemůže být," řekl, jeho hlas byl plný hrůzy. Alžběta se dotkla jeho ruky a vedla ho do kaple. "Musíme se modlit, Jindřichu, musíme se modlit za tvého bratra."
Vstoupili do kaple a Jindřich se klekl před oltářem, ruce sepjaté v modlitbě. Alžběta stála vedle něj, její oči byly upřeny na sochu Panny Marie Bolestné. Modlili se dlouho, a když vyšli z kaple, Jindřich cítil jistý pokoj, který se ho zmocnil.
Ale když se otočil k Alžbětě, spatřil, že její oči jsou plné slz. "Co se děje, Alžběto?" zeptal se, jeho hlas byl plný obav. Alžběta se dotkla jeho ruky a řekla: "Jindřichu, viděla jsem něco divného, když jsme modlili. Viděla jsem světlo, které vycházelo ze sochy Panny Marie Bolestné."
Jindřichovy oči se rozšířily, a on se začal třást. "To je zázrak," řekl, jeho hlas byl plný údivu. Alžběta se dotkla jeho ruky a vedla ho zpátky do kaple. "Musíme se modlit znovu," řekla, její hlas byl plný víry.
Modlili se dlouho, a když vyšli z kaple, Jindřich cítil jistý pokoj, který se ho zmocnil. Ale když se otočil k Alžbětě, spatřil, že její oči jsou plné otázek. "Jindřichu, co to vlastně bylo?" zeptala se, její hlas byl plný údivu.
Jindřich se usmál a řekl: "To bylo něco nevysvětlitelného, Alžběto. Něco, co nelze vysvětlit." Alžběta se dotkla jeho ruky a řekla: "Jindřichu, musíme sem vrátit, musíme se znovu modlit."
Jindřich kývl hlavou a řekl: "Ano, Alžběto, musíme sem vrátit. Musíme se znovu modlit a doufat, že zázrak se znovu stane." A když odešli od kaple, Jindřich cítil jistý pokoj, který se ho zmocnil, a věděl, že se sem bude vracet, aby se modlil a doufal, že zázrak se znovu stane.
Léta plynula, a Jindřich se často vracel do kaple, aby se modlil a doufal, že zázrak se znovu stane. A i když se jeho bratr uzdravil, Jindřich věděl, že zázrak, který se udál, byl něco víc, než jen uzdravení. Byl to okamžik, kdy se člověku otevřou oči a spatří něco, co nelze vysvětlit.
A když Jindřich stárl, často vzpomínal na ten den, kdy se udál zázrak, a věděl, že jeho život byl navždy změněn. A i když se jeho paměť začínala vytrácet, Jindřich stále vzpomínal na ten den, kdy se udál zázrak, a věděl, že jeho život byl navždy změněn.
Vědět se to dnes nedá, ale lidé do toho kostela chodí dodnes, a někteří přicházejí znovu, jako by hledali něco, co nelze vysvětlit, něco, co se stane, když se člověk modlí a doufá, že zázrak se znovu stane.