Příběh: Kaple Krista na hoře Olivetské
„Pozor, sestry, dveře!“
Matka Markéta sevřela v ruce svíčku, jejíž plamen se třásl jako list v zimním větru. Za ní se v tichém šepotu zavíraly dveře kláštera, ale ona neodtrhla oči od temné mezery mezi kamennými deskami – tam, kde se zdálo, že se stíny hýbou jako živé. *„Kdo to tam je?“*
Vzduch v kapli voněl starým dřevem a bylinami, které si jeptišky rozptylovaly po podlaze, aby odhnaly zlé duchy. Ale dnes tu bylo něco jiného – tupá, kovová vůně, jako by někdo rozbil sklenici vina. A pak ten hlas.
„Pomoz mi.“
Znělo to z úzké niky u oltáře, kde stála socha spícího apoštola. Markéta sevřela svíčku tak silně, že vosk kapal na její ruku. *„Kdo jsi?“*, vydechla. *„Kdo jsi, že voláš zde, kde nikdo není?“*
V nikě se nic nehýbalo. Ale pak – prasknutí. Jako by se něco v duši rozlomilo. Matka Markéta uviděla, jak se ze stínu za sochou oddělila postava. Bledá, jako by ji vyřezal někdo, kdo nikdy neviděl slunce. Muž v šedém rouchu, který držel v rukou kousek pergamenu.
„Ty jsi ta, která jeptišky poslouchá.“ Jeho hlas nebyl hlasem – spíše jako echo z hlubin studny. *„Přečti to.“*
Pergamen byl starý, skvrnitý inkoustem. *„Proč mně?“*, zeptala se, ale už věděla. Vždycky věděla. Ten muž stál před ní jako stín její vlastní vině.
„Protože jsi jediná, kdo může rozhodnout.“ Ukázal na pergamen. *„Tady je jméno. Tady je datum. A tady…“* jeho prst se zvedl k reliéfu anděla nad oltářem, *„tady je to, co se stane, když ne.“*
Markéta chtěla křičet. Chtěla spustit svíčku na zem, aby se rozptýlila tma. Ale místo toho si pergamen vzala do ruky. Inkoust byl teplý, jako by ho někdo teprve teď napsal. *„Co mám dělat?“*
„Vyber.“ Muž se rozplynul jako kouř, ale jeho hlas zůstal. *„Jedna cesta vede k pokoji. Druhá k tomu, co už nikdo neuvidí.“*
Když se Markéta probudila, ležela na chladné dlažbě kaple. Svíčka shořela až na stopku, pergamen však zmizel. Na jeho místě ležela jen malá, černá vločka – jako by někdo roztrhal list papíru.
A v okně, kde se odrážely hvězdy, se zdálo, že se něco usmívá.
Dnes, když někdo vstoupí do kaple Krista na hoře Olivetské a přiloží ucho ke stěně u oltáře, slyší šeptání. *„Vyber.“* A když se podívá nahoru, uvidí v kameni tvář, která se neustále mění – jako by se snažila upozornit. Ale nikdo neví, na co.