Příběh: kaple Navštívení Panny Marie (Teplá)
Kostelní kout v Teplé je plný ticha, jenž se nechá roztrhat jednou chvíli, kdy se do něj vtáhne muž s prázdnou krabicí na zádech.
Muž se jmenuje Václav Kovář, ale nikdo ho nikdy nevolal tak. Dnes je to jenom ten, kdo nosí zbytky svého života v pytlích a v úzkostech, které se mu nechce vzdát. Kaple Navštívení Panny Marie stojí na okraji vesnice, její stěny jsou pokryty starými pověstmi, které se z ní jako z živého organismu vylíhají. Václav se k ní přiblížil, protože mu bylo dnes úplně jedno, co se tam děje. Jenže když se podíval na obraz v oltáři, který mu v očích zjevně smíchá, cítí, že se mu něco změnilo.
„Co jsi tu dělal?“ zeptal se ho starý farář, když mu Václav přišel s prázdnou krabicí. Václav se nevzdal, ale jenom se podíval na jeho tvář, která byla pokrytá prachem a znečištěním. „Nic, pane faráři. Jen jsem přišel, protože jsem se chtěl vykoupit.“
Farář se na něj podíval, jako by ho něco překvapilo. „Výkoupit? Co si myslíš, že to znamená?“
Václav se neodvážil odpovědět. „Jen tak. Něco, co jsem udělal. Něco, co mi je na věky zapomenuté.“
Kaple byla plná světla, které se odrazilo od zrcadel a zanechalo po sobě stopu jako stopy po něčem, co už nikdy neexistovalo. Václav se podíval na obraz a cítil, že se mu mění srdce. „Máma…“ řekl náhodně, ale slova mu zbylo jen tak, že se mu zdálo, že je někde blízko.
Starý farář se zasmál. „Máš se na ni pozorovat. To je taková povaha.“
Václav se podíval na něj a cítil, že někdo ho pozoruje. „Co jsi říkal? Co to znamená?“
Farář se podíval na něj, jako by ho něco překvapilo. „To je to, co se děje. Někdy se lidé dostávají do míst, kde se věci nevyvíjejí podle pravidel. Někdy se stává, že se něco mění, i když si to nechceš myslet.“
Václav se podíval na obraz a cítil, že se mu něco změnilo. Jeho ruka se sám od sebe tahala k obrazu, jako by ho někdo jiný držel. „Co to je? Co se děje?“
„To, co se děje, je to, že jsi tu, kde máš být. A že se ti něco říká, co jsi již dříve slyšel, ale nechápal.“
Václav se podíval na faráře a cítil, že něco se mu změnilo. „Ale jak to může být? Já jsem tu jenom tak, aby se mi něco stalo.“
Farář se podíval na něj, jako by ho něco překvapilo. „Nejsou to věci, o kterých se dá říct tak, jak je chceme. Někdy se děje to, co se děje, a my jenom zůstaneme.“
Václav se podíval na obraz, který mu zjevně smíchá. Jeho ruka se stále více tahala k obrazu, až se mu zdálo, že je to nejen obraz, ale někdo, kdo se mu snaží říci něco důležitého. „Máma…“ řekl znovu, ale tentokrát se zdálo, že to není jenom slovo.
Kaple se stala pro něj místem, kde se věci mění. Václav se vrátil domů s prázdnou krabicí a s pocitem, že něco důležitého ztratil. Ale něco se mu také změnilo. Něco, co si nechal v kapli, ať už to bylo jenom obraz nebo něco jiného, co se mu zdálo být blízko.
Václav se vrátil do kaple ještě jednou, aby se podíval na obraz a zjistil, že se něco změnilo. Jeho ruka se stále ještě tahala k obrazu, jako by ho někdo jiný držel. A když se podíval na obraz, viděl, že se v něm zjevila jeho matka, jako by byla tam už vždycky. A když jí řekl, že ji vidí, ona se na něj usmála a řekla: „Já jsem tu už od počátku.“
Václav se podíval na faráře a cítil, že něco se mu změnilo. „Co to znamená? Co se děje?“
Farář se na něj podíval, jako by ho něco překvapilo. „To, co se děje, je to, že jsi tu, kde máš být. A že někdo ti říká pravdu, která ti byla dříve zapomenuta.“
Václav se vrátil do svého domu a přemýšlel o tom, co se mu stalo. Kaple mu zůstala v mysli jako něco, co je plné tajemství a možností. A když se znovu vydal do kaple, chtěl pochopit, co se mu tam stalo. Ale když se podíval na obraz, viděl jenom obraz, a nic jiného. Nic, co by ho přimělo k dalšímu kroku.
Václav se vrátil do svého domu a přemýšlel o tom, co mu kaple řekla. Něco, co už nikdy nechápe, ale něco, co se mu stále zdá být blízko. A tak se vrátil do kaple ještě jednou, aby se podíval na obraz, který mu zjevně smíchá, a zjistil, že se mu něco změnilo. Něco, co ho bude čekat až do konce jeho života.