Příběh: kaple Nejsvětější Trojice u cesty k zámku Lemberk

„Kde jsi to schoval, ty zvrátku!“, zařval Matěj a svaly na jeho krku vystály jako tětivy luku. Tlačil mladšího bratra Jakuba do vlhkého kamene zdi, až se z chlapcova hrdla vydralla tichá, zdusená prosba o milost. V rukou Jakub svíral malý pergamenový svitek, který našel v zakázaných knihách v hradní knihovně. Byla v něm psána pravda o rodinných dluhů, která mohla zničit jméno jejich rodu a poslat oba do žlebů.

Vzduch kolem nich byl těžký a cítili sůl z potu i pach hnijících listů z okolního lesa. Byli u cesty vedoucí k zámku Lemberk, přesně tam, kde se nad cestou tyčila malá, bílá stavba s freskami na stěnách. Kaple Nejsvětější Trojice stála v tichosti, jako by pozorovala jejich hněv s mrazivým klidem. Matěj s prudkým pohybem vytrhl svitek z bratrovy dlaně, ale v tom zátřesu Jakubovi unikla slza, která dopadla na prach u jejich nohou.

Matěj chtěl svitek roztrhat, aby se zbavil důkazů, které by mohly zkompromitovat jeho mocenské plány. V momentě, kdy jeho prsty začaly papír ohýbat, se zvuk lesa náhle utišil. Ptáci přestali zpívat a vítr, který doposud rval jejich pláště, ustal. Nastalo hrobové ticho, které bylo tak husté, že ho šlo skoro krájet.

Jakub se pomalu odsunul od zdi a jeho zrak spočinul na studánce pod návrším. Voda v ní, hluboká a temná, se náhle rozsvítila stříbrným jasem, přestože slunce bylo zakryto hustými mraky. Z hloubky pramene se ozval zvuk, který připomínal jemný zvon, ale nebyl to zvon z věže. Byl to zvuk, který nezněl v uších, nýbrž přímo v hrudi.

Matěj ztuhl. Svitek v jeho rukou začal být neuvěřitelně těžký, jako by se papír změnil v olovo. Zkusil ho pustit, ale prsty mu neposlechly. Podivné teplo, připomínající dotek lidské ruky, ho obklopilo a jemně, ale neústupně ho odtlačilo od bratra. Matěj s překvapením vykřikl a ustoupil o několik kroků zpět, přičemž ztratil rovnováhu a klesl na kolena do studeného bláta.

V ten moment se zpořádku zvedající prach kolem nich začal vířit do tvaru postavy. Nebylo to zřetelné, jen jemný obrys ženy v jednoduchém oděvu, která nestála na zemi, ale zdála se být součástí samotného vzduchu. Nevydala jediný zvuk, ale Matěj pocítil v hlavě bouři z obrazů: viděl tváře lidí, kterým v životě pomohl, a tváře těch, které zničil pro vlastní zisk. Všechny ty hříchy, které si myslel, že pohřbil hluboko v zemi, vyvstaly najednou a pálily ho jako žhavé uhlí.

Jakub se třesoucí rukou natáhl k bratrovi, aby mu pomohl vstát, ale Matěj se od něj prudce odvrátil. Jeho oči byly široce otevřené, zorničky zmenšené na tečky. Vzduch kolem nich najednou zapachal bylinkami a čistou vodou, vůní, která do tohoto blátivého místa nepatřila.

„Odpusť mi,“ vydechl Matěj, ačkoli nevěděl, komu to říká. Svitek, který dopadl do prachu, se náhle rozplynul, jako by ho pohltil samotný povrch země. Zmizel bez stopy, zanechávajíc po sobě jen prázdnotu a zvláštní pocit lehkosti.

Když se Matěj konečně zvedl a otřepal si kolena, postava byla pryč. Zůstala jen kaple s vybledlými malbami a tiché bublání pramene. Bratři na sebe pohlédli a poprvé po mnoha letech v jejich očích nebyl nenávistný oheň, ale hluboké, nevysvětlitelné porozumění.

Kdo by věřil, že kousek papíru a tichý dotek neviditelné ruky mohou změnit osud dvou mužů? Do dneška se však říká, že kdo u té studánky v pravou chvíli zastaví, pocítí na svých ramenech stejné teplo, které kdysi ztumlilo hněv v srdci jednoho muže.