Příběh: kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (Pšov)
„Zatni ty svou pusu, aneb chceš, aby nás tady našli oba?“
Antonín přimáčkl ruku na ústa své sestraře, zatímco v druhé ruce svíral těžký měšec s penězi, které nepatřily jemu. Stáli v tichu, které rozíral jen vzdálený zvuk kočárů na návsi. Vzduch v prostoru kolem nich voněl po starém obilí a prachu, vůně, která přetrvávala i v tom, že z budovy sýpky vznikal nový chrám. Byli vteřinu od útěku, ale Antonín ztuhl.
Pohled mu utekl k neogotickému oltáři, který se tyčil v prostoru jako tichý svědek jejich zrady. Světlo dopadalo skrze polokruhová okna v ostrých prouzích, v nichž tančily prachové částice. V tom momentě se mu zdálo, že stěny, které kdysi držely zrna žita, nyní drží něco mnohem těžšího než jen kamení a maltu.
Karel, mladý muž s tváří zčervenalou hněvem i strachem, se pokusil vytrhnout z jeho sevření. „Jsme v kostele, Antoníne! Tady se to nesmí stát. Vrať ty peníze zpět, dokud je čas.“
Antonín se zasmál, byl to suchý, krátký zvuk, který v prázdné lodi kaple zazněl jako prasknutí suché větve. „Čas už dávno utekl. Teď už jen utíkáme.“
Kroky směřovaly k východu, k klenutému vchodu pod hranolovou věží. Vševerything v něm křičelo, aby odešel, aby zmizel v Karlovarských lesích a zapomněl na tvář starce, kterému právě okradl poslední naději na důchod. Jenže když udělal první krok, zastavil ho zvuk. Nebyl to hřmění ani křik. Byl to tichý, rytmický zvuk, jako když někdo pomalu přehlistuje stránky velké knihy.
Antonín se pomalu otočil. U kazatelny, tam, kde bylo vyobrazeno otevřené evangelium s první a poslední písmenem řeckého písma, nestál nikdo. Přesto se stránky knihy v obrazu zdály na vteřinu zavibrat. V tu chvíli se z výšky, z plochého stropu, snesl jediný paprsek světla, tak ostrý a bílý, že oslepil oba přítomné.
Světochvát v jeho hrudi utichl. V tom paprsku neviděl božstvo, neviděl svalnaté ruce spásy, viděl jen svou vlastní tvář v zrcadle pravdy. Peníze v měšci najednou začaly pálit. Nebylo to teplo ohně, ale pocit, jako by mince v látce měly vlastní váhu, která ho táhla k zemi, až se mu kolena podlomila a dopadl na kamennou dlažbu.
„Podívej se na ty obrazy,“ zašeptal Karel, který už nekřičel.
Antonín zvedl zrak k křížové cestě visící na zdech. Německé nápisy, které nerozuměl, mu v tu chvíli připadily jako jasné rozkazy. Cítil, jak se mu do hrdla tlačí žluč a s ním i slova, která nikdy nevyslovil. V prostoru kaple, kde se moderní linie věže setkávaly s přísností gotiky, se zrodilo ticho tak absolutní, že v něm slyšel tlukot svého vlastního srdce.
Nebyl to hlas z nebe. Byl to tichý šepot v jeho vlastní mysli, který mu řekl, že z tohoto místa nevyjde jako ten stejný člověk, který do něj vstoupil.
Rukou třesoucí se z bezmoci vyvážil měšec na podlahu před oltářem. Peníze se rozsypaly, zlaté mince cinkaly o kámen v rytmu, který připomínal odpočítávání. Antonín nevíl, zda byl to zázrak, nebo jen náhlý záchvat svědomí vyvolaný zvláštní atmosférou tohoto nově přestavěného prostoru. Věděl jen, že vteřinu poté, co se peníze dotkly země, pocit těžkého kamene na hrudi zmizel.
Vyšli ven do čerstvého vzduchu Pšova, ale Antonín se ještě jednou ohlédl na špičatou věž. Zůstal v něm pocit, že tam dole, v prostoru mezi sýpkou a chrámem, zůstala část jeho starého já.
Kdo dnes vstoupí do kaple a pohlédne na neogotický oltář, možná nenajde žádné zlato, ale někteří přiznávají, že v tichu u křížové cesty najdou odpověď na otázku, kterou se nebáli položit ani sami sobě.