Příběh: kaple Panny Marie Altöttinské
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ Křik rozrazil ticho údolí pod Tejnkou a odrazil se od čerstvě omítaných zdí osmiúhelníkové stavby. Matěj z Vranovů sevřel v prstech hiltu svého meče tak silně, až mu zbělely klouby. Před ním, v prachu neupraveného pozemku, klečel muž s roztrhaným pláštěm, který se zoufale snažil dopřít se k vchodu do nové kaple.
Matěj cítil v nose pach mokrého vápna a čerstvého dřeva. Vzduch byl těžký, prosycený vlhkostí z okolních luk a vůní vyhaslých svící, které unikaly z otevřených dveří dovnitř. V rukou držel dopis, který mu změnil život v jediný okamžik. Zrada, o které se mu zdálo být včera nemožné, teď stála před ním v podobě tohoto zbludilého muže.
„Já jen hledám útěchu, pane!“ vyhlásil klečící muž, ale jeho oči nehleděly k nebi, nýbrž bloudily po zemi, jako by hledal cestu k útěku.
Matěj ho popadl za límec a s prudkým trhnutím ho vtáhl dovnitř, do chladného stínu kaple. Práh byl stále nový, hrany ostré. Uvnitř vládlo mrazivé ticho, které přerušovalo jen vzdálené šeptání mnichů. Světlo dopadalo z výšky do prostoru, kde se vzduchem vznášely drobné prachové zrnka, tančící v paprscích slunce jako tisíce malých duší.
V prostoru kaple stála čtyři oltáře. Matěj táhl vězně kolem nich, kousek po kousku, zatímco mu v hlavě hřměly vzpomínky na zmarvanou čest jeho rodu. Zastavili u oltáře svatého Josefa. Muž se najednou přestal bránit. Jeho tělo ztuhlo a z pohledu v jeho očích zmizela hrách. Díval se někam hlouběji, do země, pod jejich nohy.
„Tady to je,“ zašeptal muž hlasem, který zněl jako praskání suchého dřeva. „Tady, v kryptě Bolestné, leží pravda, kterou jsi hledal. Ale pozor, kdo ji vykopá, ztratí klid navždy.“
Matěj ztuhl. Věděl, že pod ním, v temnotách přízemní klenby, spočívá prostor zasvěcený utrpení. Najednou se v kapli rozhostalo zvláštní teplo, přestože okna byla otevřená a vnější vzduch byl řízný. Bylo to teplo, které nepocházelo z ohně, ale z něčeho neviditelného, co obklopilo obojího.
V ten moment se z tmy kouta ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který se rozlil po stěnách rotundy a rozvibroval Matějovu hruď. Muž v plášti se zhroutil na kolena a začal nekontrolovaně plakat, přestože z jeho úst nevyšel jediný zvuk. Matěj pocítil, jak mu ruka s mečem klesá. Hněv, který ho hnal dopředu jako slepý pes, najednou vyprchal. Nahradila ho prázdnota tak hluboká, že se v ní téměř utopil.
Podíval se na své ruce a uviděl, že na nich není krev, ale jemný, bílý prach, jako by právě přišel z hrobky. Pomalým pohybem se otočil k obrazu Panny Marie. V tu chvíli se zdálo, že se pohled z plátna změnil. Nebyl v něm soud, ale nesmírný smutek, který v Matějově srdci rozbil poslední zbytek pýchy.
„Co jsi to udělal?“ vydechl Matěj, ale už nevíl, zda se ptá vězně, nebo sebe sama.
Muž v plášti zvedl hlavu. Jeho tvář byla teď klidná, téměř prázdná. „Některé věci se nedají najít v dopisech, pane. Některé věci musí zůstat v zemi, aby nás nezničily.“
Matěj pustil límec muže. Vstup do krypty byl jen pár kroků od nich, temný otvor, který sliboval odpovědi, ale zároveň hrozil věčným mlčením. Stál tam dlouhou chvíli, zatímco slunce pomalu klesalo a stíny v osmiúhelníkové prostorě se začaly prodlužovat a proplétat.
Když nakonec vyšel z kaple a nechal vězně stát v tichu, už neměl v ruce dopis. Ten zůstal ležet na studené podlaze, kde ho pomalu zakrýval prach z nových zdí. Matěj se jednou naposledy ohlédl na bílou stavbu v údolí a pocítil chladivý dotek větru, který mu šeptal, že některé tajemství jsou příliš těžká na to, aby je člověk unesl nad povrch.
Kdo dnes prochází kolem těchto zdí, může stále cítit ten zvláštní chlad, který vyvází z hloubky země, a ptát se, co se v onom tichu ztratilo.