Příběh: kaple Panny Marie Sněžné v Děčíně
„Ustup, ty hříšníku, nebo tě vyhodím z těchto dveří vlastnoručně!“
Kryté arkády podél Dlouhé jízdy otřásal hněv kněze, který stál v cestě s tváří rudou jako víno z místních vinic. Matthias však neústupně tlačil vpřed. V rukou svíral malou, vyzáblou ruku své dcery Anny, která už dávno nepromluvila ani jedno slovo. Dívčino tělo bylo lehké jako suché proutí, kůže šedá a studená, i přes tlustý vlněný šál, který ji v srpnovém žáru dusil.
Matthias nehleděl na kněze. Jeho oči, podkroužené z bezsených nocí, hledaly útočiště v úzkém prostoru mezi děkanským kostelem a chodbou vedoucí k zámku. Vstoupil do malého prostoru kaple Panny Marie Sněžné právě ve chvíli, kdy se vzduch naplnil těžkou vůní včelího vosku a starého dřeva. V tom malém tichu, odděleném od ruchu města jen několika stěnami, se světlo lámpy třpytilo v prachu jako zlaté šupiny.
Klesl na kolena tak prudce, až mu v kloubech prasklo. Anna vedle něj jen slabě vydechla. Matthias věděl, že v tomto městě ho nikdo neviděl jako otce, ale jako muže, který v hněvu rozbil okna sousedovi a který v hospodách proklel samotné nebesa. Přišel sem ne s vírou, ale s zoufalstvím, které je mnohem silnější.
Před ním visel obraz. Copie z římské baziliky, posvěcená samotným papežem, s pohledem, který nezná odsouzení, jen tiché očekávání. Matthias se díval do očí Panny Marie a v hrdle se mu zlomil hněv. Nechtěl žोलीćit, nechtěl prosit o odpuštění svých hříchů. Chtěl jen, aby se ta malá ruka, kterou držel, znovu stiskla.
„Vezmi si všechno, co mám,“ zašeptal Matthias a hlas se mu změnil v chraplavý skřek. „Vezmi můj dům, moje jméno, mou hrdost. Jen ji neber.“
V tu chvíli se stalo něco, co v tichu kaple znělo jako hrom. Z horního okna, kde se slunce opíralo o barokní římsu, dopadl prudký paprsek světla přímo na tvář malého obrazu. Světlo nebylo bílé, ale mělo v sobě odstín čistého, čerstvého sněhu, přestože venku pálilo srpnové slunce. Vzduch v kapli náhle ochladl. Matthias pocítil na tváři mrazivý dotek, jako by ho někdo lehce polštouchl prsty z ledu.
Ušiel z něj hvízd. Podíval se na dceru. Anna, která doposud jen bezmrazně hleděla do prázdna, pomalu zvedla hlavu. Její oči se rozestvřely a poprvé po mnoha týdnech v nich zahlédl jiskru. Dívka nepromluvila, ale její prsty se pomalu a neuvěřitelně sevřely kolem jeho dlaně. Byl to slabý stisk, ale pro Matthiasa to byl úder kladivem do hrudi.
Zatímco kněz za ním stále mluvil o řádu a slušnosti, Matthias cítil, jak mu po tváři stékají horké slzy. Vstal, pomalu zvedl dceru do náruče a bez jediného slova vykročil zpět do arkád. Neohlédl se. Cítil v plicích ten zvláštní, mrazivý chlad, který v srpnu v Děčíně nemá žádné vysvětlení.
Když za nimi dveře kaple s tichým cvaknutím dovřely, v místnosti nezůstal nikdo. Jen obraz Panny Marie Sněžné v tichém světle, jako by právě dokončil práci, kterou lidé neumí pojmenovat.
Kdo dnes prochází chodbou z zámku do kostela, možná jen lehce pocítí náhlý pokles teploty, i když je venku žár. Někteří říkají, že je to jen průvan v kamenných zdech, ale ti, kteří hledají naději, se zastaví u obrazu a v tichu čekají na dotek, který nemá být možný.