Příběh: kaple Panny Marie Vranovské
Kovová mince s tupým zvukem dopadla na kamennou dlažbu a odkutálela se k nohám dřevěného oltáře. Matěj stál v polomraku nové kaple, dlaně měl zpocené a prsty stále ještě cítily chlad kradeného stříbra, které mu v kapse pálilo jako žhavé uhlí. Vzduch v prostorách voněl po čerstvé vápnové omítce a včelím voskem, což byl zvláštní kontrast k hnilobnému pachu strachu, který stálal z jeho vlastního potu.
Kdyby teď vyběhl ven do nosálovického vzduchu, mohl by zmizet v lese dříve, než ho někdo postřehne. Ale nohy mu ztuhly. Před ním, v tichu, které prořezával jen vzdálený zvuk větru bičujícího věžní střechu, stála ona. Malá soška Panny Marie Vranovské, která sem nedávno dorazila z Vyškova. Její tvář byla vyhlazená, mírně skloněná, jako by sledovala každý hříšný pohyb Matějova srdce.
Matěj se rozhlédl. Prázdnota místnosti ho tiskla k zdi. V hlavě mu stále zněl křik jeho bratra, kterému před hodinou v zápase o peníze rozrazil čelo o hranu vozu. Bratru se už nedýchalo, krev mu barvila hlínu do černé, a Matěj, místo aby volal o pomoc, prostě vzal peníze a utekl. Teď, v tomto nově zasvěceném útočišti, mu připadalo, že stěny kaple dýchají společně s ním.
Klesl na kolena. Ne z víry, ale z náhlé, drtivé tíže ve hrudi, která mu bránila v plných dech. chtěl zakřičet, proklít celý svět i ty lidi, kteří každoročně nosili tuto sošku na pouť do Vranova, jako by tak mohli zachránit duše všech ubohých. Matěj však neunesl ani jedno slovo. Jen zíral do prázdných očí dřevěné postavy.
V tu chvíli se stalo něco, co v žádné knize není zapsáno. Slunce, které doposud schovávaly husté mraky, náhle proseklo díru v obloze. Úzký, ostrý paprsek světla dopadl přesvícníky a zasáhl přesně líc Panny Marie. Světlo nebylo bílé, ale mělo barvu tekutého zlata. V tom okamžiku Matěj zaslechl šepot. Nebyl to hlas v uších, ale zvuk, který vznikal přímo v jeho kostech. Byl to zvuk podobný praskání ledu na jaře, doprovázený jasnou, nepochybnou zprávou: „Vrať se pro něj, dokud je krev teplá.“
Matěj sebou trhl, jako by ho někdo udeřil bičem. Vstal tak prudce, až narazil do dřevěné lavice. Srdce mu tlouklo v krku jako uvězněný pták. Podíval se na mince na zemi. Už je nechci. Odrazil se od stěny a vyběhl ven, pryč z ticha kaple, zpět do prachu cesty, kde ho čekala pravda a možná i trest.
Když se o mnoho let později vracel do Nosálovic jako starý muž, zastavil se před tou samou stavbou. Kaple stále stála, její bílé stěny oslňovaly v poledním slunci. Vstoupil dovnitř a znovu pohlédl na sošku. Vzpomněl si na ten den v roce 1907, na ten zlatý paprsek a na bratra, kterého stihl zachránit v poslední vteřině, protože včas přišel s pomocí.
Matěj se dotkl chladného dřeva oltáře a vteřinu předtím, než odešel, mu připadlo, že z prostoru kaple znovu vyvanul ten samý nádech včelího vosku a něčeho, co nelze pojmenovat lidskými slovy.
Kdo dnes v tichu této kaple stojí, možná pocítí, jak se vzduch kolem něj náhle změní a někdo, kdo nemá hlas, mu začne šeptat do duše.