Příběh: Kaple sv. Rostislava
Dehet z komínů se lepil na patro, když Kamil třásavými prsty rval z obálky poslední výzvu od exekutora. Papír v jeho ruce šustil jako suché listí na podzimním chodníku, zatímco bosé nohy na venkovním schodišti prochladle ze dne na den ztrácely cit. Stál tam, sevřený mezi starou zdí kdysi slavného kláštera a moderní řadou domů v úzké brtnické uličce, s hlavou skloněnou k zemi. Život se mu rozpadal pod rukama přesně v téhle zapomenuté koutě Vysočiny, kde starobylé dlažební kostky mlčely k lidské bídě a okna domů zívala prázdnotou. V kapse měl jedinou věc – starý ocelový nůž, poslední dědictví po otci, který už dávno ztratil naději.
Zvedl zrak k dřevěným dveřím v patře, které vedly do nově vystavěné svatyně. Nevěděl, proč sem vlastně utíkal před vlastním stínem, když v Brtnici nikoho neměl a nikdo ho nečekal. Dveře nebyly zamčené; povolily s tichým, skoro neslyšitelným vrznutím, jako by ho někdo uvnitř celou dobu vyhlížel.
Když vstoupil dovnitř, zarazil se nad tou náhlou změnou vzduchu. Venku panoval syrový chlad sychravého dne, ale tady uvnitř, v malém prostoru naplněném vůní včelího vosku a starého kadidla, sálalo z malých kamen podivné, hřejivé ticho. Všude kolem něho, na každém palci stěn, zářily oči svatých z rukou makedonského umělce. Malby byly syrové, plné starobylé síly, která jako by k němu promlouvala jazykem dávno zapomenutých staletí. V čele malé apsidy stál oltář, na nějž dopadalo tlumené světlo z úzkého okna.
Kamil padl na kolena na dřevěnou podlahu. Všechno v něm křičelo odporem k vlastnímu selhání, k dluhům, k prázdnotě. Položil nůž na zem před sebe a zatnul zuby tak silně, až mu v ústech ucítil chuť krve.
„K čemu to všechno,“ zašeptal do prázdna místnosti, ale jeho vlastní hlas se ztratil v tlumeném šumu, který se náhle zvedl odněkud zvenčí, nebo snad z hloubky samotných zdí.
V tu chvíli se rozhoupaly zvony. Nebylo to možné, protože v této malé kapli žádné velké zvony nevisely, přesto hluboký, kovový tón naplnil celý prostor tak silně, až se Kamilovi rozkmitalo chvění v hrudi. Světlo v apsidě se proměnilo. Zlatá barva na ikonách ožila, odrážela plameny svící, které nikdo nerozsvítil, a tvář knížete Rostislava na hlavní malbě jako by na zlomek vteřiny pohnula ústy.
Kamil sebou trhl. Zvedl ruku a dotkl se studené stěny pod malbou. V té samé chvíli ucítil na tváři závan teplého vzduchu, jako když se v létě otevřou staré dveře do lesa. Strach, který ho doteď dusil jako mokrý hadr, se pomalu rozplýval v tichu, jež nebylo prázdné, ale plné přítomnosti.
Když o hodinu později vyšel ven na Valdštejnskou ulici, podzimní mlha nad městečkem se začala trhat a první paprsky slunce prořezávaly střechy starobylých domů. Ocelový nůž nechal ležet na dřevěné podlaze uvnitř kaple, aniž by si v tu chvíli vzpomněl, že ho tam vůbec kdy měl.
Dodnes nikdo v Brtnici nevysvětlí, proč v tu sobotní hodinu zněly z prázdného patra kaple zvony, které nikdo nezazvonil. Ale Kamil se na to místo každé léto vrací, stojí mlčky na tom vnějším schodišti a dívá se na dveře, které pro něj tehdy jediné zůstaly otevřené.