Příběh: kaple svaté Anny (Temný Důl)
„Kde jsi to schoval, ty lháři!“ Jan Bensch utáhl pěst kolem ramene svého bratra, až mu v kloubech zapraskalo. Vzduch kolem nich byl hustý a vlhký, prosycený pachem hnijících listů a studeného kamene. Stáli v hlubokém stínu úpatí Staré Hory, kde se země zdála být černější než jinde, jako by ji samotná země chtěla pohltit.
Matthias se jen zubořal, přestože mu z koutku úst stékal tenký proužek krve. V rukou svíral starý pergamen, který mu Jan vytrhl s takovou silou, až mu v prstech zůstal jen potrhaný kousek papíru. Šlo o dluhy, o zemi, o čest rodiny, která zde žila celá staletí. Jan cítil, jak se mu v hrudníku vaří hněv. Všechno, co kdy vybudovali, mohl tento jeden kousek papíru srazit k zemi.
„Tady není nic, co bys mohl prodat,“ vyplivl Matthias a odsunul se k okraji tmavého dolu, kde voda z pramenů tiše šplouchala o skály. „Tady vládne jiná pravda, brátre.“
Jan ho chtěl znovu udeřit, ale v tu chvíli se z mraku nad nimi proseklo jediné, ostré světlo. Dopadlo přesně na místo, kde právě stála malá, nově zasvěcená stavba z bílého kamene. Kaple svaté Anny, kterou jejich rodiče s takou úzkostí a pokorou nechali zřídit, stála v tom paprsku jako maják v temnotě. Jan ztuhl. V tom světle neviděl jen zdi a střechu, ale cítil zvláštní, hnusný chlad, který mu prolétl mrazem po zádech, přestože byl v hněvu rozžžžaný.
„Podívej se na ni,“ zašeptal Matthias. „Postavili ji, aby nás chránila před námi självými. A ty ji chceš zaplatit krví a lží.“
Jan pocítil, jak mu v hrdle stojí žluč. Podíval se na své ruce, které stále třesly z nenávisti, a pak na čisté linie barokního oblouku kaple. V tu chvíli se z hloubky temného dolu ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, který mu rozvibroval kosti v hrudi. Byl to zvuk tak čistý a zároveň tak strašidelný, že Jan nechtěně pustil zbytek papíru. Pergamen vířil ve vzduchu a dopadl přímo do studánky, kde ho voda okamžitě začala rozloupat.
Jantův pohled zůstal upřený na bublající hladinu. Voda v prameni, která měla být zázračná a léčivá, se v ten moment zbarvila do sytě černé barvy, jako by právě pohltila všechny jeho hříchy i nenávist. Cítil, jak mu z těla odtéká síla. Padl na kolena do mokré trávy a v nose cítil pronikavou vůni čerstvě vyvrtaného kamene a vlhkého mechu.
„Co to bylo?“ vydechl Jan, a jeho hlas už nebyl hrozbou, ale prosbou.
Matthias nad ním stál v tichosti. „Některá místa mají svou vlastní váhu, Janu. Tady nahoře, u svaté Anny, nelze lhát. Země pod námi je hluboká a paměť kamene je delší než naše životy.“
Jan zůstal klečet v blátě, zatímco slunce pomalu klesalo za hřeben vrchu. Díval se na bílou stěnu kaple, která v šeru začala slabě vyzařovat vlastnítím světlem. Věděl, že dluhy nezmizely, že problémy zůstaly, ale něco v něm definitivně prasklo. Ten hluboký tón z temného dolu stále dozníval v jeho uších, jako připomínka toho, že existují síly, které nelze koupit ani zastrašit.
Vstal, otřepal si šaty a poprvé po mnoha letech se podíval na svého bratra s něčím, co nebylo nenávistí. Společně se otočili k kapli, ale když Jan znovu pohlédl do studánky, voda byla opět křišťálově čistá, jako by se tam před chvílí nic nestalo.
Kdo dnes prochází cestou k prameni, často zastaví a zpodívá se do hloubky vody, hledaje v ní odpověď na otázku, kterou si v duchu položil.