Příběh: kaple svaté Anny (Výškov)
Krvavé prsty se třesly, když Matěj stiskl rukojeť nože a zíral do tmy, která ho obklopila uprostřed návsi v Počeradách. V kapse mu těžce spočíval pytel s cizím zlatem, který mu pálil do boku jako rozžhavený uhlík. Za ním zůstal muž bez dechu a před ním stála ona – malá, bílá stavba s oblým zakončením, která v měsíčním světle vypadala jako přízrak z jiného světa. Matěj se zadýchal, plíce ho pálily chladem říjnové noci a v uších mu hlučnělo tak silně, že neslyšel ani vlastní kroky v blátě.
Vrazil do dveří kaple bez zaklepání, jen aby unikl pohledům okolních domů. Uvnitř ho udeřil pach starého dřeva, včelího vosku a něčeho, co připomíalo sušené bylinky. Tma zde byla hustší, ale prostor byl malý, tísnivý a přece zvláštně bezpečný. Opřel se hřbetem o studenou zeď a sklouzl k zemi, zatímco se snažil utišit svůj zběsilý tep.
Když přestal dýchat jako zraněné zvíře, všiml si něčeho zvláštního. Z horní části stavby, kde se klenba ohýbala do oblouku, dopadal jediný paprsek světla, ačkoliv nebe venku bylo zakryté mraky. Světlo nebylo bílé ani žluté; mělo barvu čistého stříbra a dopadalo přesně na obraz svaté Anny. Matěj ztuhl. V tom paprsku se vznášel prach, který se točil v rytmu, jaký nikdy u lidí ani zvířat neviděl.
Vtom se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale jemné brnění, jako když tisíce malých zvonků zvají najednou v dálce. Matěj zavřel oči a snažil se potlačit vzpomínku na tvář muže, kterého právě zanechal v hrobové tichu venku. Chtěl utéct, vyběhnout zpět do noci a zmizet v lesích Ústeckého kraje, ale nohy měl jako z kamene.
Otevřel oči a uviděl, že stříbrný paprsek se pohnul. Už nesvítil na obraz, ale pomalu sklouzal po podlaze až k jeho nohám. Světlo dotklo okraje pytle se zlatem. V ten moment Matěj pocítil prudký chlad, který mu projel mrazem od prstů až do srdce. Nebylo to zimnice z mrazu, ale pocit, jako by ho někdo neviditelný chytil za krk a nutil ho hledět nahoru.
Když vzhlédl, obraz svaté Anny se zdál být blíže, než byl před minutou. Její oči, namalované s neznámým mistrovstvím, už nebyly jen barvami na plátně. Zdály se sledovat každý jeho hříšný pohyb. Matěj pocítil v hrdle horký knot lži a beznaděje. V místnosti bylo ticho tak absolutní, že slyšel i praskání dřeva v kruchtech.
Najednou se z kouta kaple ozval tichý, zastřený šepot. Nebylo v něm hněv ani odsudzení, jen hluboký smutek, který byl těžší než všechno zlato světa. Matěj neviděl nikoho, ale cítil přítomnost někoho, kdo tam stál už dávno před ním a kdo znal konec jeho cesty. Ten šepot mu neřekl slova, ale v hlavě mu vyvstal obraz: cesta zpět k tělu, ruka podaná v pomoci a pokora, která je jediným lékem na strach ze smrti.
Vstal prudce, až srazil ramenem malý dřevěný předmět. Pytel se zlatem vypustil z ruky do prachu. Už ho nechtěl. Cítil, že pokud s ním odejde z tohoto místa, už nikdy nenajde cestu k vlastní duši. Nechal zlato ležet na studené podlaze a vyběhl ven, zpět do noci, kde ho čekalo vykoupení nebo trest.
Když se o mnoho let později lidé ptali, proč Matěj zůstal v Počeradách jako nejchudší, ale nejmírnější muž vesnice, jen mlčel a občas pohlédl k bílé kapli na návsi. Nikdy neřekl, co se stalo s pytlem zlata, který zmizel v ten okamžik, kdy zavřel dveře za sebou.
Kdo dnes vstoupí do ticha této kaple, možná pocítí ten samý chlad pod nohama a pocit, že ho někdo pozoruje z plátna s vědomím všeho, co jsme se pokusili schovat před světem.