Příběh: kaple svatého Cyrila a Metoděje (Olbramovice)

Když se Markéta z Olbramovic dotkla kamene, byl studený jako slza.

Nebylo to poprvé, co se jí zdálo, že ze zdi vykukují oči. Tentokrát však nebylo nic z toho, co viděla, snem. Stála před kaplí svatých Cyrila a Metoděje, jejíž dřevěná předsíňka praskala po zimě jako staré kosti, a v ruce držela klíč, který jí dal otec – kněz, který věděl, že se dceru nedá držet v domě. *„Jdi, Markéto, a nech si to prohlédnout. Možná najdeš, co ti chybí.“* Ale ona tušila, že otec mluví o něčem jiném. O tom, co se stalo před padesáti lety, když tu ještě stál dům četníků a lidé šeptali o ženě, která se zbláznila.

Kaple voněla vlhkostí a starým dřevem, ale také něčím jiným – jako by vzduch byl nasycený něčím, co se nedalo pojmenovat. Markéta zapálila svíci, jejíž plamen se v průvanu z okna neustále chvěl. Na stěně visely ikony, ale ty nebyly důležité. Důležité bylo to, co se skrývalo za nimi.

„Kdo jsi?“ zeptala se náhle, i když věděla, že odpovědi nedostane.

Vtom zaslechla kroky. Rytmické, jako by někdo šel po schodech, které tu nebyly. Otočila se – nikdo tam nebyl. Jen stín, který se táhl po zdi jako čerstvě nalitá barva. Markéta se dotkla kamene znovu, tentokrát silněji. A najednou – *zvonění*. Jako by někdo v dálce zvonil, ale zvuk přicházel z místa, kde žádný zvon nemohl být. Zvonil v její hlavě, v žilách, v srdci, které se najednou začalo bít jako po běhu.

„Pusť mě ven,“ šeptala, ale nikdo ji neslyšel. Nebo možná ano.

Vtom si uvědomila, že na dlažbě před ní leží něco, co tam předtím nebylo. Malý kovový kříž, opotřebený, ale ještě lesklý jako by ho někdo nedávno vyčistil. V ruce držel nápis: *„Nejsem tvůj hřích.“*

Markéta se zvedla, kříž stiskla k prsou a vyběhla ven, aniž by zavřela dveře. Za sebou slyšela, jak se něco otvírá – jako by se dveře kaple otevřely do něčeho, co tam nemělo být. Ale ona utíkala dál, přes náměstí, kde se v zimním vzduchu rozptýlil její dech jako duch, který se vrací domů.

Když se ohlédla, kaple stála tam, kde vždycky stála. Ale něco bylo jinak. Na fasádě, tam, kde dříve visely ikony, se teď leskly dvě postavy – sv. Cyril a Metoděj, ale jejich tváře byly obráceny dovnitř, jako by pozorovaly něco, co se děje uvnitř. A Markéta věděla, že už nikdy nebude stejná.

Protože někdo ji volal. A ona se musela vrátit.