Příběh: Kaple svatého Floriána (Rožmitál)
Hlína v Rožmitále páchla tlením a starou zlobou, když Václav sevřel rukojeť sekery tak prudce, až mu kůže na dlaních praskla a krev prosákla do hrubého dřeva. Sousedé křičeli na křižovatce cest tak hlasitě, že jejich hádka přehlušovala i šumění větru v korunách starých stromů. Jedni chtěli svatyni dole u potoka, druzí nahoře na stráni, a mezitím všichni mrzli na mši pod širým nebem, když podzimní plískanice bičovaly jejich tváře. Václav však nechtěl ustoupit ani o krok. Hněv v jeho hrudi pálil víc než žhavé uhlí a touha dokázat svou pravdu nad sousedy mu zatemňovala mysl. Opat z kláštera sice rozsoudil, že postaví kaple dvě, aby lidé konečně umlkli, ale Václavova pýcha tím nebyla utišena. Chtěl, aby ta jeho stavěla na odiv sílu jeho rodu, ne pokoru před Bohem.
Když mrazivý soumrak padl na dolní křižovatku cest, kde vyrůstaly základy nové svatyně, Václav zůstal na staveništi úplně sám. Vzduch voněl vlhkou omítkou, vápnem a blátem. Kolem něho se tyčily jen hrubé zdi malé budovy s malým půdorysem, do níž se dalo nahlédnout pouze skrze železnou mříž ve dveřích. V ruce třímal těžké dláto, kterým chtěl odseknout roh sousedova označeného kamene, aby tak zmařil celou jeho práci. Srdce mu tlouklo v hrdle jako zběsilé a v temnotě podzimu neviděl nic než vlastní křivdu.
Znenadání se z nitra prázdné kapličky ozval tichý, kovový zvuk. Nebyl to skřípot dřeva ani nářek nočního ptáka. Znělo to, jako když někdo pomalu táhne těžký meč po kamenné podlaze. Václav ztuhl, ruka se sekerou klesla k zemi a dech se mu zastavil v půli cesty. Tmavá nika nad vstupním portálem, kde měla stát socha rakouského mučedníka, dosud zela prázdnotou. V této chvíli se však z jejího nitra vyronil podivný, namodralý svit. Nebylo to světlo svíce ani měsíční záře, která by se mohla prodrat skrze mraky. Bylo to záření, jež nevrhalo žádné stíny, a přece prořízlo černou tmu tak ostře, až ho zabolely oči.
Václav udělal krok zpět, ale nohy měl jako z olova. Z mříže u vchodu se vinul lehký, teplý vánek, který voněl po čerstvě upečeném chlebu a rozmarýnu, přestože v celém širém okolí nikdo nepekl. Světlo uvnitř kaple sílilo a na stěnách, které dosud pokrývaly jen šedivé stěny bez omítky, začaly samy od sebe vyvstávat barvy. Václav s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se v záři objevují postavy mužů, ohně a proudy vody. Poznával příběh muže, který kdysi chránil lidi před plameny. V té chvíli mu dláto vypadlo z prstů a s tichým žuchnutím dopadlo do bláta. Hněv, jenž ho poháněl celé týdny, se v něm v jediném okamžiku rozplynul jako pára nad hrncem. Zůstala jen prázdnota a podivný klid, který ho přinutil pokleknout do mokré trávy přímo před prahem svatyně.
Když se následujícího rána shromáždili sousedé u křižovatky, našli Václava spícího na kamenném prahu kaple. Jeho tvář byla klidná, ruce čisté od krve a na hněvu nezbylo ani stopy. Nikdo z nich v té chvíli nemluvil o tom, čí strana vyhrála spor, ani kde bude stát další svatyně. Všichni hleděli do mříže, za kterou v ranním slunci stály čerstvě malované obrazy, jež nikdo nestihl vytvořit. Vědět s jistotou, co se tehdy v noci pod širým nebem odehrálo, dnes už nikdo nedokáže. Ale lidé sem stále přicházejí, dívají se skrze starou mříž dovnitř a někteří z nich na tom prahu dodnes raději pokleknou, než by dál živili staré sváry.