Příběh: kaple svatého Huberta (Mstišov)
Klíč se otáčel v zámku, ale dveře zůstaly zavřené.
Jindřich z Valdštejna stál na prahu kaple svatého Huberta a jeho prsty se mu třásly. Věděl, že uvnitř je odpověď – nebo alespoň klid. Ale dveře se nepohnuly. Znovu zkusil, tentokrát s větší silou. Dřevo se nehnulo, jako by ho něco drželo odvnitř. Vzduch z kaple voněl po vosku a starém dřevě, smíšeném s něčím jiným – sladkou, kovovou vůní, jako by někdo nedávno rozřízl cibuli a nechal ji ležet v teple. Jindřich se odtáhl a pohlédl na sochu svatého Huberta u vchodu. Svatý držel v náručí jelení hlavu, ale jeho oči – vyřezávané z tmavého dřeva – byly zamířeny přímo na něj.
„Pane Bože,“ zašeptal, „nechci tu být.“
Za jeho zády se ozval zvuk – ne krok, ale něco jako šustění suchého listí pod botou. Obrátil se, ale nikdo tam nebyl. Jen stín od slunečních paprsků, které se vloudily mezi pilastry a tančil po kamenných deskách. Jindřich z Valdštejna se vrátil k dveřím a tentokrát nezkoušel klíč. Rukou se dotkl kamene nad prahem. Bylo to teplo, jako by ho někdo před chvílí držel v dlani.
„Kdo jste?“ zeptal se hlasitěji, než zamýšlel.
Odpověď přišla okamžitě – ne slovy, ale pohybem. Socha svatého Václava ve výklencu nad hlavou se lehce naklonila dopředu, jako by se jí někdo dotkl. Jindřich ustoupil, srdce mu bušilo až v krku. Vtom uslyšel šepot, tak tichý, že si nejprve myslel, že to slyší jen on. *„Zůstaň.“*
Dveře se otevřely samy.
Vnitřek kaple byl tmavší, než si pamatoval. Pruská placková klenba pohlcovala světlo, ale někde z výšky padal tenký paprsek, který osvětloval hlavní oltář. Na něm stál svatý Hubert, obklopený malými obrazy – andělé, kteří drželi v rukou něco, co vypadalo jako stříbrné nitě. Jindřich se k oltáři přiblížil a jeho boty zaklepaly na dlažbu. *„Co chcete ode mě?“* zeptal se nahlas, i když věděl, že žádná odpověď nepřijde.
Ale přišla.
Náhle se mu zdálo, že slyší hudbu – ne z varhan, ale z něčeho hlubšího, jako by zvonily v jeho vlastních uších. Zavřel oči a uviděl obraz: sám sebe, jak stojí před soudem, oblečený do černého, s rukama svázanými za zády. *„Ty jsi mi dal slovo,“* ozval se hlas, který zněl jako jeho vlastní, ale starší, unavenější. *„A ty jsi ho zlomil.“*
Jindřich se ochromeně podíval na sošku Madony v rohu. Ta měla hlavu skloněnou, jako by se modlila. *„Proč teď?“* vykřikl. *„Proč až teď?“*
Hudba zesílila. Bylo to jako zvuk křídel, které se rozvíjejí přímo za jeho zády. Otočil se – a uviděl ji. Ženu v šedém rouchu, která stála u vchodu. Nehybně, jako by byla vyřezaná z kamene. *„Ty jsi mi dal slovo,“* řekla znovu, ale tentokrát to znělo jako výčitka.
„Kdo jste?“ Jindřich se pokusil udržet hlas klidný, ale jeho ruce se mu třásly.
Žena se nehnula. *„Ta, kterou jsi zapomněl.“*
Vtom se dveře za ní zavřely. A když Jindřich z Valdštejna zvedl hlavu, byl sám. Oltář byl prázdný. Sochy stály na svých místech, jako by se nic nestalo. Ale na kamenném podstavci ležela malá, stříbrná nit – tak tenká, že by ji mohla snadno ztratit ve víru.
Jindřich ji zvedl mezi palce. Byla studená. A když ji přiložil k ušima, uslyšel šeptání: *„Nesej ji do země, kde ji nikdo nenajde.“*
Dveře kaple se otevřely samy. Venku ho čekal sluneční den, jako by se nic nestalo. Ale Jindřich z Valdštejna věděl, že se něco změnilo. A že kaple svatého Huberta v Mstišově už nikdy nebude stejná.