Příběh: Kaple svatého Isidora
Kladivo dopadlo na pískovcový blok s tupým, nelítostným zvukem, který se rozlehl po celém svahu Kozince jako výstřel. Václav, kožešnický tovaryš, se otřásl a pustil dláto, které mu vyklouzlo z dlaně až do měkkého bahna. Jeho oči, podlité krví a zanešené hnisem, ho pálily tak nesnesitelně, že se mu podlomila kolena. Před ním se tyčila nedokončená kaplička, stavba, kterou jeho otec v bláhové naději na zázrak nechal vztyčit, zatímco on sám pomalu slepl v naprosté tmě, z níž nebylo úniku.
Vzduch byl těžký, prosycený vůní vlhké hlíny a blížící se bouřky, která se stahovala nad Jilemnicí. Václav se šmátráním rukou opřel o hrubou stěnu rozestavěné kaple a prudce vydechl. Srdce mu bušilo až v krku. Měl dost toho nekonečného trápení, dost bolesti, která mu každý den ukrajovala další kousek světa. Pevně sevřel prsty o hranu pískovcového ostění a v hlavě se mu usadila jediná myšlenka: skončit to. Tady, v té prázdné kamenné schránce zasvěcené patronu rolníků, kterého nikdy nepoznal, se prostě vzdá.
Zavřel oči, nebo spíše se o to pokusil, ale víčka ho pálila jako žhavé uhlíky. Vtom se z hloubi země pod jeho nohama ozvalo podivné zašumění. Nebyl to vítr. Byl to zvuk tekoucí vody, která se prodírala pískovcovým podložím. Václav se pomalu sesunul k zemi, až se jeho tvář dotkla chladného, vlhkého kamene schodiště vedoucího k prameni.
Pojď blíž, synu, šeptl hlas, který nebyl hlasem, ale spíše chvěním vzduchu kolem jeho spánků. Nebylo to lidské, nebyla to ozvěna. Bylo to tak jasné a přitom tak vzdálené jako hvězdy nad Krkonošemi.
Václav sebou trhl. Rozhlédl se, ale viděl jen mlhavé šedé šmouhy, které se před ním míhaly v rytmu jeho tepu. Pak se to stalo. Zpoza nedalekého jasanu, jehož větve se ohýbaly v náhlém poryvu, vystoupila postava. Byla vysoká, oděná v šat, který splýval jako ranní mlha nad řekou, a v jejích očích se zrcadlila čistota, jakou Václav nikdy nespatřil u žádného člověka v jilemnickém podhradí. Žena se nezastavila, jen ukázala štíhlou rukou směrem k úzkému sklípku, kde vyvěrala voda ze studánky.
Tvá bolest není tvým koncem, Václave, řekla ta bytost a její slova se vpila do jeho mysli jako med. Omyj se. Ne hněvem, ale pokorou.
Václav se doplazil k prameni. Jeho prsty se ponořily do ledové, téměř mrazivé vody, která jako by měla vlastní vůli. Jakmile si hrstí vody potřísnil pálící tvář a oči, pocítil šok. Chlad mu pronikl až do kostí, zastavil dech a na okamžik se zdálo, že se čas kolem kaple zastavil. Svět přestal existovat. Nebylo žádné kožešnictví, žádný strach, žádná blížící se slepota. Jen ten pronikavý, léčivý chlad.
Když znovu otevřel oči, mlha se rozplynula. Viděl jasněji než kdykoli předtím. Viděl každý detail pískovcového kvádru, viděl žilkování listů na jasanech, viděl i tu postavu, která se pomalu rozplývala v šeru pod korunami stromů. Zůstala po ní jen vůně čerstvé trávy a nepochopitelný klid, který se rozlil v jeho hrudi.
Dnes, po staletích, kaple svatého Isidora stále stojí na svém místě, jako mlčenlivý strážce mezi nebem a úrodnou zemí. Lidé sem přicházejí hledat úlevu, když se jejich životy zdají příliš těžké, a mnozí z nich se zastaví u pramene, aby si omyli tvář. Voda je stále stejně ledová, stále stejně čistá. A když se večer nad Kozincem snese ticho a vítr zašumí v listoví těch dvou prastarých jasanů, které jako jediné pamatují tovaryšův zázrak, člověk se neubrání otázce, zda jsou ty stěny skutečně tak prázdné, jak se zdá, nebo zda v nich stále přebývá ozvěna něčeho, co přesahuje lidské chápání. Kdo tam jednou stál a ucítil ten náhlý chlad v horkém letním dni, ten už nikdy neodejde docela.