Příběh: kaple svatého Jana Křtitele (Všenory)
„Už dost, ty lži! Vrať mi ty papíry, nebo přísahám, že z tohoto návrší sneseme oba!“
Václav rval za roh starého pergamentu, zatímco jeho bratr Hynek se křečovitě snažil dokumenty schovat za zády. Stáli v hustém tichu, které přerušoval jen vzdálený zvuk zvonů z údolí. Vzduch voněl vlhkým pískovcem a chladem, který stoupal z hluboké krypty pod jejich nohama. Byli v prostoru, kde se ticho stalo hmatatelným, obklopeni modrými stěnami, na nichž v sepiavých tónech bděli svatý Martin i Panna Marie.
Václavův dech byl krátký a prudký. V očích měl zoufalství člověka, který právě přišel o všechno a jediné, co mu zbylo, byla možnost zničit někoho jiného. Hynek se opřel zády o chladný sloup, jehož novorománský tvar ho tasil do úzkého prostoru. V rukou svíral rodinný spis, který měl rozhodnout o vlastnictví pozemků a o tom, kdo z nich zůstane v mýru s okolím a kdo odejde s prázdnými rukama.
„Je to spravedlivé, Václave,“ vyhrkl Hynek, ale hlas se mu třesl. „Ty jsi lhostilnost k rodině proměnil v obchod. Já jen chráním to, co nám zbylo.“
Václav vyrazil vpřed. Strhly se z něj všechny masky slušného šlechtice, zbylo jen syrové chtění. V ten moment se však stalo něco, co oba přimělo ztuhnout. Slunce, které doposud schovávalo tvář za mraky, náhle prorazilo skrz růžové okno nad jejich hlavami. Prudký, sálavý paprsek světla, rozložený do tisíce barev, dopadl přesně do středu lodi.
Světlo nebylo jen jasné; bylo horké. Václav pocítil na tváři pálivé teplo, jako by ho někdo dotkl žhavou dlaní. Paprsek dopadl přímo na obraz Kristova poprsí s beránkem v klenbě a odrazil se dolů, přesně na místo, kde se pod jejich nohama nacházela hrobka rodiny Nolčovy.
Vteřinu poté se ozval zvuk. Nebyl to hrom ani křik, ale hluboký, dunivý tón, který přišel z hloubky země. Bylo to jako povzdech tisíce lidí, kteří už dávno nemají hlas. Země pod nimi mírně zavibrovala, až se Václavovi podlomila kolena a klesl na kamennou dlažbu.
V tom absolutním tichu, které následovalo po otřesu, zaslechl Václav šepot. Nebyl to hlas jeho bratra. Byl to hlas, který zněl jako šustění starého papíru a prachu, přestože byl jasný a neúprosný. Hlas neříkal slova, ale vnesl do jeho mysli obraz: viděl svou matku, viděl pláč vdovy Františky, která tuto kaple stavěla z čistého smutku a lásky, aby její muž našel klid. Viděl, jak se láska mění v kámen a kámen v památku, která nemá být bojištěm pro dva hladových bratrů.
Václav zůstal klečet. Jeho prsty, které před chvílí chtěly rvat a ničit, teď jen slabě třesaly na studené podlaze. Díval se nahoru na modré stěny a na postavy svatých, kteří na něj hleděli s výrazem, který nebylo možné pojmenovat. Nebyla to odsouzení, spíše hluboký, nekonečný smutek nad jeho malostí.
Hynek pomalu spustil ruku. Papír, který před chvílí představoval všechno, teď vypadal v tom nepřirozeně jasném světle jako zbytečný kousek špinavého hadru.
„Slyšel jsi to taky?“ zeptal se Hynek tichým, téměř dětským hlasem.
Václav neodpověděl. Pomalu se zvedl, ale už nebyl tím samým mužem. Cítil v hrudi zvláštní prázdnotu, která však nebyla bolestivá. Byla to prázdnota, do které se poprvé po letech mohl nadechnout. Bez slova se otočil k bratrovi a místo aby ho znovu napadl, natáhl ruku a položil ji mu na rameno.
Když oba opouštěli kapli a procházeli pod baldachýnem ven do čerstvého vzduchu Všenor, ani jeden z nich nepromluvil o tom, co se stalo. Věděli, že některé otázky zůstávají bez odpovědi, aby mohly být slyšet.
Kdo dnes vstoupí do ticha této kaple, možná pocítí jen chlad pískovců a vůni starého dřeva, ale někteří přísahají, že v určitém úhlu světla stále slyší ten hluboký, podzemní povzdech, který připomíná, že nad nespravedlivostí stojí něco mnohem staršího.