Příběh: kaple svatého Jana Nepomuckého (Andělská Hora)

„Tady to končí, ty nenasytný zvrátku!“ zakřičel Matěj a prudce strhl zlatý řetěz z krku mužiny, která klesla k zemi v prachu Andělské Hory.

Kov s hlasným cvaknutím praskl a v dlaních mu zůstal těžký symbol moci a bohatství, který mu patřil jen vteřinu poté, co ho vytrhl z hrdla oběti. Matěj přejel jazykem po zaschloucených rtech, cítil v ústech pachuť železa a starého potu. Okolo nich se zvedal strmý svah, ze kterého se valila mlha hustá jako ovčí vlna, pohlcující vše kolem. Jen nedaleko stál mohutný kostel svatého Michaela, jehož věže se dýchaly do šedého nebe.

Matěj nechtěl modliteb, chtěl jen zmizet. S ukradeným pokladem v kapse se rozběhl směrem k malému kamennému útočišti, které střežilo boční schodiště kostela. Byla to malá kaple se strmou střechou, tichý koutek, kde se vzduch chvěl vůní tlejícího dřeva a vlhkého kamene. Vrazil dovnitř tak prudce, až se otřesly stěny.

Zavřel dveře a opřel se o ně celou vahou. V tichu kaple slyšel jen svůj vlastní zrychlený dech, který zněl jako chvění zraněného zvířete. V prostoru vládla polomrtvá šero, kterou prořezoval jen jeden úzký paprsek světla z kruhového okénka vysoko nad hlavou. Ten paprsek dopadal přesně na vyřezávanou dřevěnou sochu svatého Jana Nepomuckého.

Matěj se rozhlédl. Prázdno. Bezpečno. Sáhl do kapsy po řetězu, ale prsty narazily na něco jiného. V dlani měl jen studený, hladký kámen. Vytáhl jej na světlo a ztuhl. Nebyl to drahokam, ale obyčejný oblázek z řeky, vlhký a studený, jako by právěteď vyšel z hlubin vody.

„Kde je?“ vyhrkl a začal zběsile prohledávat šaty.

Zlatý řetěz byl pryč. Nemohl zmizet, Matěj ho cítil v kapse, cítil jeho váhu. Přesto v látce nebyla žádná díra. V tu chvíli se v tichu kaple ozvalo tichý šum, jako když proudí voda přes kameny v potoce, ačkoli kolem nebyl žádný potok, jen suchá zem Andělské Hory.

Matěj ztuhl. Podíval se znovu na sochu svatého. Zdálo se mu, že dřevěné rty svatého lehce pohnuly. Nebyl to zvuk, spíše tlak v hlavě, tiché připomenutí tajemství, která mají zůstat pohřbena. V prostoru kaple se najednou rozlil intenzivní chlad, který mu prostudil kosti až do morku.

Vystoupil ven, aby našel stopu svého lupu, ale na návsi nebyl nikdo. Muž, kterého okradl, zmizel, jako by ho nikdy neznaleznám. Matěj se rozhlédl kolem sebe a uviděl na zemi stopu. Nebyly to lidské otisky, ale vlhké skvrny vody, které vedly od kaple pryč, do mlhy, kde končily v nicotě.

Zůstal stát u kamenných zdí kaple a v dlani stále svíral ten jeden jediný riverní kámen. Cítil, jak mu z ruky vyprchává odvaha a nahrazuje ji těžký, dusivý pocit v hrudi. Nebyl to strach z poměstění, ale pocit, že právě teď, v tomto malém prostoru mezi nebem a zemí, ztratil něco mnohem cennějšího než zlato.

Matěj se už nikdy nevrátil k lupištví. Zbytek života strávil v tichém úkapetu, ale každou noc, když zavřel oči, slyšel ten zvuk tekoucí vody v suchém vzduchu kaple.

Dnes už nad tímto místem nestojí žádné zdi, žádná strmá střecha ani kruhové okno. Zůstaly jen vykopané základy v zemi, tiché obdélníkové čáry v prachu, které připomínají, že některé věci se nedají smazat ani časem. Kdo však stane na tom místě a zavře oči, možná v tichu uslyší šum řeky, která teče tam, kde už dávno není voda.