Příběh: Kaple svatého Jana Nepomuckého (Horní Vltavice)
Křišťálově čistý zvuk zvonu kaple svatého Jana Nepomuckého v Horní Vltavici rozřízl ticho podzimního večera, když Jiřík Šimák, mladý dřevorubec z nedaleké vesnice, stál před vchodem do kaple a váhal, zda vejít. Jeho ruce, ztvrdlé od roku práce v lese, sevřely malou dřevěnou sošku Panny Marie, dar od jeho umírající matky, a jeho oči, zaplavené slzami, hleděly na trojúhelníkový štít kaple, jako by hledaly odpověď na otázku, zda ještě může být spasen.
Jeho nohy, těžké jako kameny, konečně překonaly práh a vstoupily dovnitř, kde je přivítala vůně starého dřeva a svíček. Jiřík Šimák se zastavil před sochou svatého Jana Nepomuckého, jehož kamenný pohled seemed proniknout do jeho duše. Sáhl do kapsy a vytáhl malý, rozložený lístek, na kterém byla napsána jeho zpověď, a začal číst slova, která mu měla pomoci najít pokoj.
Při čtení se jeho hlas chvěl a slzy tekly po jeho tváři, ale najednou se jeho tělo zastavilo, jako by bylo zmraženo. Zaslechl šepot, který nepřišel zvenku, ale z hloubi jeho vlastní duše. "Jiříku, proč se tak trápíš? Což nemůžeš vidět, že jsi na správné cestě?" Šepot byl tak jasný, že Jiřík Šimák se otočil, jako by očekával, že uvidí někoho stojícího vedle něj, ale kaple byla prázdná.
Jeho srdce bušilo jako buben a jeho ruce se chvěly, když se pokusil odpovědět, ale jeho hlas byl ztracen v tichu kaple. Najednou se rozsvítila svíčka na oltáři, ačkoli nikdo ji nezapaľoval. Světlo, které vyzařovala, bylo tak intenzivní, že Jiřík Šimák musel zavřít oči, a když je opět otevřel, svíčka byla opět zhasnutá.
Věděl, že musí odejít, ale jeho nohy byly jako ukořeněné. Zůstal stát tam, jako by čekal na něco, co se mělo stát. A pak, najednou, uslyšelagain zvuk zvonu kaple, tentokrát však byl jiný, jako by byl hřmot hromu v létě. Jiřík Šimák se otočil a vyšel z kaple, ale když se ohlédl, uviděl, že dveře byly zavřené, ačkoli si byl jistý, že je nechal otevřené.
Vědět se to dnes nedá, ale lidé říkají, že Jiřík Šimák se toho dne vrátil domů jako změněný člověk, a že od té doby chodil do kaple svatého Jana Nepomuckého každý den, jako by hledal odpověď na otázku, zda to, co se stalo, bylo opravdu jen náhoda. A někteří přísahají, že když jdou kolem kaple v podzimním večerním tichu, slyší opět zvuk zvonu, který rozřízl ticho a změnil život Jiříka Šimáka navždy.