Příběh: kaple svatého Jana Nepomuckého (Prachatice I)
Kovová mříž pod prsty studila jako led a tyla v dlaních sálala křečovitým třesem. Matěj přitiskl čelo k chladnému železu, které ho oddělovalo od ticha vnitřního prostoru. V kapse mu pálila těžká koženýka s penězi, které mu nepatřily. Byly to peníze z městské pokladny, které zpronevěral měsíce, zatímco v Prachaticích se tvářil jako vzorný písař. Teď už nebylo kam utéct. Za ním, v úzkých uličkách u Dolní brány, už pravděpodobně slyšel kroky stráží.
Zatnul zuby a pohlédl skrze spletité ornamenty mříže dozadu. Tam, v polostínu, stála socha Jana Nepomuckého. Kamenný svatý vypadal v tomto světle skoro živě, jako by právě před okamžikem ztuhl v modlitbě. Matěj cítil, jak mu z plic utíká vzduch. Nechtěl se modlit, nenáviděl všechno, co mu kázalo o pokání, ale vteřinu předtím, než se rozhodl zahnout do tmavé uličky a zmizet z města navždy, se stalo něco, co mu zastavilo krev v žilách.
Z kruhového okénka vysoko nad hlavou propadl jediný, ostrý paprsek světla. Nebyl to jen odlesk dne, ale hustý sloup bílé jasnosti, který prořízl prach v prostoru kaple. Světlo dopadlo přesně na tvář kamenného svatého a v ten moment Matěj zaslechl zvuk. Nebyl to hřmění ani křik, ale tiché, rytmické pleskání vody. Jako by někde v té malé místnosti, daleko od Vltavy, právě teď do hloubky řeky klesal někdo těžký.
Matěj se vzpřímil. Vůně starého kamene a vlhkosti se náhle změnila v pronikavý pach řehníků a riverního bahna. Ten pach byl tak silný, že mu zaplnil ústa. Podíval se nahoru, kde na štuku byla zachycena scéna svržení svatého do vody. Barvy obrazu se zdály v tom světle vibrovat, jako by voda na malbě skutečně tekla.
„Vrať to,“ ozvalo se.
Hlas nebyl slyšet ušima, ale v samotném základu lebky. Nebyl to hněvný příkaz, spíše smutné konstatování nevyhnutelnosti. Matěj ucouzl od mříže, srdce mu tlouklo až v krku. Rozhlédl se kolem sebe. Ulice byla prázdná, jen vítr hnal po dlažebních kostkách pár suchých listů. Nikdo tam nestál. Jen on a ten kamenný strážce za železnou mříží.
Znovu se podíval dovnitř. Světelný paprsek se pohnul a nyní dopadal přímo na podlahu, přesně před vstup, jako by tvořil cestu. Matěj cítil, jak mu v kapse těžknou mince. Každá z nich byla teď jako žhavý uhlík. Věděl, že pokud teď odejde, záchranářů z hradu ho najdou během deseti minut. Pokud ale zůstane, ztratí všechno, co si ukradl, aby mohl žít v luxusu, který mu nebyl dopřán.
Klepnutím prstů o kov mříže vyvolal tichý zvonek. V ten moment se v kapli znovu ozvalo pleskání vody, tentokrát mnohem hlasitější, jako by někdo skočil z vysokého mostu přímo k jeho nohám. Matěj klesl na kolena. Studená dlažba mu pronikla skrze kalhoty až k kůži. V hloubi kaple, v tom tichém prostoru mezi mříží a oltářem, se začala šířit mlha, která nepatřila do prachatického odpoledne.
Vytáhl koženku. Ruce se mu třeasly tak silně, že jilem téměř ztratil. Nemohl ji dostat dovnitř, mříž byla příliš těsná. S zoufalstvím v očích začal peníze vyhazovat skrze mezery v železe, jednu po druhé, až dokud všechny neležely na kamenné podlaze u noh sochy.
Když hodil poslední minci, světlo z okénka náhle zhaslo. Pach řeky zmizel a nahradila ho čistá, svěží vůně tlejícího dřeva a vraního peří. Matěj zůstal klečet v tichu, vyčerpaný a prázdný. Slyšel, jak se na konci ulice ozvaly první hlasy stráží. Tentokrát se však nechtěl schovávat.
Když ho později táhli k městské věznici, neprosíral ani slovo. Jen občas pohlédl zpět k malé kapli na křižovatce. Věděl, že tam dole, za mříží, leží něco víc než jen mince. Leží tam odpověď na otázku, zda je možné být vykoupen bezpříměrou, a zda některé kameny skutečně mluví jazykem vody.
Kdo dnes přiloží ucho k té mříži, možná v hlubokém tichu uslyší, jak v suchém srdci města stále někde tiše šplouchá řeka.