Příběh: Kaple svatého Jana Nepomuckého u Horní brány
Když se mu z rukou vyloupl svíce a rozprskla se o dlažbu jako krev na bílý kámen, uvědomil si, že už nemůže utéct.
Výkřik mu uvíznul v hrdle, ale nikdo ho neslyšel. Kaple byla prázdná, jen stíny od zapadajícího slunce tančily po stěnách, které voněly vlhkým dřevem a starým voskem. *Jan Nepomucký* ho pozoroval z vyřezávaného rámu nad oltářem, tvář osvětlená šerým světlem z půlkruhového výklenku, kde se za mříží leskly stříbrné hvězdy na černém sametu. Kovář Kryštof Hrubý si otřel pot z čela a zvedl zemi rozpraskanou svíci. Ta měla být poslední. Poslední věc, která by ho mohla zachránit.
„Neprošly ti všechny ostatní?“ zeptal se ho předtím farář, když ho Kryštof přivedl k mříži. „Proč právě tady?“
„Protože když jsem tu byl naposledy, bylo mi devět let,“ odsekl. „A tehdy jsem slíbil, že se vrátím, až budu mít hřích tak velký, že ho ani Bůh neodpustí.“
Farář mu neodpověděl. Věděl, že sliby z dětství jsou jako popel na jazyku – někdy se rozpustí ve vzduchu, jindy zůstanou lepit na duši.
Kryštof se teď opřel o studený mramor a zavřel oči. Vzpomněl si, jak ho tatínek táhl za ruku přes Prachatice, když mu bylo šest. Jak mu vysvětloval, že Horní brána je jako ústa města – kdo jimi vyjde, může odejít, ale kdo se vrátí, musí zaplatit. On tehdy nechápal, o jakou cenu jde. Teprve později, když se mu v ruce rozpraskla svíce, pochopil.
„Ty jsi lhal, že?“ zeptal se náhle někdo za ním.
Kryštof se napřímil. Ve výklenku stál muž v černém plášti, tvář skrytá pod širokým kloboukem. V ruce držel svíci, která hořela bez plamene – jen modravé světlo, jako by ji zapálil led.
„Kdo jste?“ zasyčel Kryštof a chytil se za nož v opasku.
„Jsem ten, kdo ti řekne, co už víš,“ odvětil muž. „Ty jsi nechal zemřít toho chlapce u mlýna. A teď chceš, aby ti za to odpuštění dal tenhle svatý na obraze?“
Kryštof se pokusil vykřiknout, ale hlas mu zablokovala hrudní kůst. Muž v černém se posunul blíž a svíce bez plamene se dotkla jeho ramene. Teplo, které přišlo, bylo jako z otevřené pece – ale nebolelo. Bylo to jako když se konečně probudíš z mdloby.
„Proč jsi přišel sem?“ zeptal se muž. „Ne do kostela. Ne k knězi. Přesně sem.“
„Protože…“ Kryštofovi se zachvěly rty. „Protože když jsem byl malý, tatínek mi řekl, že když někdo umře kvůli tobě, a ty přijdeš sem a zapálíš svíci, svatý ti dá znamení. Buď ho uslyšíš. Nebo ho uvidíš.“
Muž se usmál. „A ty jsi přišel, aby sis to ověřil?“
Kryštof se rozhlédl po kapli. Stíny se zdály hlubší, vzduch tlustější. V půlkruhovém výklenku se náhle rozsvítila další svíce – ta, kterou držíval v ruce, když se mu rozprskla. A vedle ní se objevila další. A další. Dokola, dokola, dokola, až se výklenek proměnil v korunu světla, jako by se nad ním otevřely nebeské vrata.
„Nepomucký ti neodpustí,“ řekl muž v černém. „Ale já ti řeknu, co můžeš udělat ty.“
Kryštof se pokusil mluvit, ale slova mu uvíznula v krku. Muž se naklonil a šeptem dodal: „Vydej toho chlapce, kterého jsi zabil. Ne do země. Do vody. Tam, kde ho nikdo nenajde. A pak přijď sem znovu. Ale tentokrát s pravou svíci.“
Potom byl pryč. Zůstala jen Kryštofova dlaně, která se dotkla místa, kde stál, a teplo, které se mu šířilo po pažích. A před oltářem, mezi stíny, se zdálo, že se *Jan Nepomucký* usmívá.
Kryštof zvedl rozbitou svíci a vyběhl z kaple. Město bylo prázdné, jen prach se vířil ve vzduchu a somewhere z dálky zvonil zvonek. Když se ohlédl, uviděl, že nad Horní bránou visí měsíc jako stříbrná šipka – a že kaple už není sama. Za mříží výklenku hořelo světlo, které tam nemělo být.
A když se Kryštof dotkl svého srdce, cítil, že bije jako poprvé.