Příběh: kaple svatého Mikuláše
Když se mu podařilo vykročit z kaple, zjistil, že lípy před ní už nejsou tam, kde stály dřív.
Dlouhé stíny se táhly po prachu, který mu ležel na botách jako popel. Vězel se za dveřmi svatyně, kde ho nikdo neviděl, a jeho dech tvořil bílé mraky v chladu, který se v kapli nikdy nezměnil. *Já jsem tu jen na chvíli*, opakoval si. Ale když se podíval na své ruce, poznal je jako cizí – prsty pokryté špínou od starých pergamenů, které ukradl z kláštera v Kladsku. *Jen pro peníze*, lhal si. *Jen pro to, aby se mu podařilo dostat domů.*
Zvoník nad hlavou náhle zmlkl. Ve tmě za oltářem se rozsvítila svíčka sama od sebe – plamen se vznášel nad zemí, jako by ho držela neviditelná ruka. Vězel se na místě, dokud ho neopékla vůně vosku a starého dřeva. Pak uslyšel hlas, který nezněl z úst, ale z hlubin kostela, jako by mu pronikal do kostí: *„Ty jsi mi ukradl to, co už nikdy nedostanu zpátky.“*
Na prahu se mu zdálo, že ho něco pozoruje. Vrátil se k oltáři, kde ležela kniha – ta, kterou chtěl prodat. Stránky byly čisté, jako by nikdy nebyly dotknuty rukama. Ale když ji otevřel, našel na první straně své jméno, napsané černou, téměř čerstvou inkoustem: *„Jánoš z Rozdělov.“* Pod ním bylo datum – *1802*, stejně jako letopočet v nadpraží. Srdce mu bušilo tak silně, že mu zvonil v uších. Když kniha padla na zem, rozletěly se stránky a ukázaly se pod nimi další jména – muži, kteří zmizeli v lesích okolo Kladska, ženy, které se utopily v Labe, chlapci, kteří se ztratili v horách. Všechny měly jedno společné – datum smrti.
Když se mu podařilo vykročit z kaple, zjistil, že lípy před ní už nejsou tam, kde stály dřív. Jedna z nich byla posunuta o několik kroků dál, druhá se zdála nižší, třetí… třetí prostě chyběla. Na jejím místě ležela jen hromádka suchých listů, které se při dotyku rozpadly v prach. Vězel se a hledal dech. Věděl, že by měl utéct, ale něco ho drželo. Pak uslyšel kroky. Někdo šel po cestě za kaplí, pomalu, jako by se bál, že ho někdo slyší.
Když se obrátil, uviděl starce v šedém plášti, který se zastavil uprostřed náměstí a díval se přímo na něj. *„Ty jsi poslední, kdo to ještě neví,“ řekl hlasem, který zněl jako listí v zimním větru. „Ale teď už víš.“* Potom se obrátil a šel dál, jako by ho nikdo nepovolal. Vězel se na místě, dokud se mu nevyčerpaly síly. Když se podíval zpátky do kaple, dveře byly zavřené. A na prahu ležela kniha – tentokrát s jednou stránkou vytrženou.
Dnes tam stojí kaple svatého Mikuláše, obklopená lípami, které nikdo nepočítá. Ale někdy, když se na ně podíváš příliš dlouho, zdá se, že jeden z nich chybí. A když uvnitř zapálíš svíčku, může se stát, že se ti zdá, že ti někdo šeptá jméno – a ty ho poznáš.