Příběh: kaple svatého Rocha (Jarošov)
„Zabij mě raději teď, než aby mě dopadl ten hnis a zlovůně!“ zakřičel Matěj a v dlaních křečovitě svíral rukojeť svého nože. Stál v blátě před rozestavěnými zdmi nového chrámu na návrší Černá hora, kde vzduch chutnal po vlhkém vápně a čerstvě tesaném kameni. Před ním stál Jakub, jeho bratr, který se neodvázal pohnout ani o krok. Mezi nimi ležela hluboká brázda z bláta a kamenů, která je dělila jako propast.
Matěj se zhroutil na kolena. Jeho dýchání bylo těžké, rvané, jako by v plicích měl žhavé uhlí. V roce 1681 bylo Uherské Hradiště v plamenech a zbytek světa v úzkosti z moru. Matěj viděl, jak mu na krku vyvstávají první temné skvrny, ty zsňané známky smrti, které nešetřily ani bohatým ani chudým. Svíral nůž tak silně, až mu zbělely klouby. Chtěl konec, chtěl rychlou smrt, než aby se stal živým hrobem pro červy.
Jakub mlčel. Díval se na svého bratra a v očích mu stál děsivý souboj. Věděl, že dotek Matějovy kůže znamená rozsudek smrti i pro něj. Vzduch kolem nich byl nehybný, tichý, přerušovaný jen vzdáleným praskáním ohňů z dolů v městě. Vůně spáleného dřeva se mísila s pachutí lněného plátna, kterým si Matěj zakrýval obličej.
„Odejdi, Jakube! Běž do města, zachraň se!“ zaječel Matěj a nůž se mu v ruce zachvěl.
Jakub však neodešel. Udělal krok vpřed, přímo do zóny, kde smrt tančila svůj nejdivočejší tanec. Doputoval až k základům budovy, která měla být zasvěcena svatým ochráncům proti moru. Zdi byly zatím nízké, pouhé obrysy víry v době naprosté beznaděje. Jakub se zastavil u hrany nově sypaného základu a položil ruku na chladný, hrubý kámen.
V tu chvíli se stalo něco, co Matěj vteřinu předtím považoval za nemožné. Slunce, které doposud sypalo žár na jejich zoufalý spor, náhle zmizelo za hustým mrakem, ale místo šera prostor zaplavilo podivné, mléčné světlo. Nebylo to světlo z nebe, ale zdálo se, že vychází ze samotné země, ze základů budoucího chrámu.
Matěj ztuhl. Nůž mu vypadl z prstů do bláta. Z hloubi rozestavěné stavby, z místa, kde se měl později nacházet oltář, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale hluboký, vibrující tón, který zněl jako tisíc zvonů zaznívajících najednou, přestože v budově nebyl jediný zvon. Ten zvuk v něm utišil strach a nahradil ho zvláštním, mrazivým klidem.
„Slyšíš to?“ zašeptal Matěj a jeho hlas byl najednou jasný, bez rachtání v hrdle.
Jakub přikývl. Oba ztuhli, když se v tom mléčném světle objevila postava. Nebyl to člověk, spíše stín utkaný z bílé mlhy, který stál v místě, kde se křížily linie budoucích stěn. Postava nepromluvila, pouze natáhla ruku směrem k Matějovi. V tom gestu nebyla žádná hrozba, jen tiché přikázání k trpělivosti.
Matěj pocítil, jak mu po těle přeběhla vlna chladu, která smazala žár horečky. Nebyl to zázrak v pravém slova smyslu, nebyla to okamžitá změna těla, ale něco hlubšího. Byla to jistota, že není zapomenut. Že i v tomto blátě, uprostřed epidemie a plamenů, existuje řád, který přesahuje lidské chápání.
Když světlo zmizelo a slunce znovu vyrazilo zpoza mraků, Matěj ležel v blátě, ale nůž už nehledal. Díval se na své ruce a pak na svého bratra. Jakub k němu přistoupil a poprvé za mnoho dní ho objal, přestože riskoval vše.
Matěj přežil. Nebo alespoň tak říkaly pozdější vyprávění v Jarošově. Nikdo však nikdy nevysvětlil, proč v den, kdy měl zemřít, pocítil dotek něčeho, co v té době v rozestavěných zdech nemohlo být.
Kdo dnes vystoupá na návrší Černá hora a dotkne se stěn kaple, možná pocítí ten stejný chlad v prstech a tiché vibrování země, které připomíná, že některé sliby jsou zapsány do kamene hlouběji než samotná malta.