Příběh: Kaple svatého Šebestiána
Krev z rozříznuté dlaně mu stékala po zápěstí a kápala na prach Uherského Hradiště, ale Matěj se ani nepohnul. V rukou svíral těžký měšec s mincemi, které mu nepatřily, a oči měl upřené na bílou fasádu malé kaple, která právěteď stála mezi ním a jeho jedinou cestou k útěku z města. Vzduch byl hustý, cítit v něm byl pach starého pískovce a sladká, těžká vůně lilií, které někdo v blízkosti rozprostřel.
„Vrať to, ty zloději, nebo tě nechám v tomhle blátě!“ vykřikl hlas za jeho zády.
Matěj se prudce otočil. Byl to mladý voják z císařské posádky, s tváří zrudlou hněvem a mečem, který v ranním světle chladně blýskal. Matěj nebyl voják, byl to jen muž, kterýho pohnala zoufalost z prázdného žaludku a strach z hniloby, jež před časem vyžehla polovinu jeho rodiny. Věděl, že pokud ho chytí, nečeká ho jen vězení, ale šibenice.
Zatlačil se k zdi kaple svatého Šebestiána. Záda ho pálila, když narazil do chladného kamene. Podíval se vzhůru na sochu svatého, který tam stál, přibitý k kmeni, propíchnutý šípy, a přesto vyzařoval podivný klid. Matěj se rozhlédl. Nikam nemohl. Voják pomalu přistupoval, každý krok zněl jako úděr kladivem do rakve.
Matěj v návalu paniky vrazil rukou do pískovcové kartuše s nápisem. Prsty mu sklouzly po vyřezaných písmenech. V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Slunce, které doposud bylo zakryto mraky, náhle prosvítilo úzkou štěrbinou a dopadlo přesně na jedno z písmen v nápisu. Světlo bylo tak intenzivní, že na vteřinu osleplo vojáka.
„Co to bylo?“ vyjekl voják a zakryl si oči před náhlým zábleskem.
Matěj neváhal. Nevěříme v zázraky, věříme jen v hlad, ale v tu chvíli ho přejala vlna horka, která mu nešla z těla, nýbrž z kamene pod jeho dlaní. Cítil, jak se mu srdce tluče v krku, ale zároveň v něm ztichla ta divoká potřeba utéct. Podíval se znovu na svatého Šebestiána. Ten zraněný muž z kamene se na něj zdál dívat s pochopením, jako by znal každou jeho hřích a přesto mu neodmítal úkryt.
Matěj pomalu otevřel měšec. Mince uvnitř cinkaly, zvuk zněl v tichu náměstí jako hřích, která už nemůže být utajena. Voják už byl znovu v plné síle, meč zvednutý k úderu.
„Knele, ty švábě!“ zařval voják.
Matěj však místo útěku klesl na kolena. Ne proto, aby se vzdal, ale protože ho najednou přemohla tíha, kterou nemohl popsat. Položil měšec na zem před sebe a vzhlédl k bílému stěně. V tu chvíli ucítil na tváři jemný dotek, jako by ho někdo pohladil po lících, přestože kolem něj nebyl nikdo než ten rozzuřený voják. Byl to dotek tak mírný a čistý, že mu z očí vytekly slzy, které dávno vyschly.
Voják zastavil. Meč zůstal v půlce cesty. Díval se na Matěje, který tam klečel s otevřenou dlaní a prázdným pohledem, a v jeho tváři zmizela nenávist. Zůstalo jen zmatení. Voják pomalu spustil zbraň.
„Proč to děláš?“ zašeptal voják, jako by se bál, že s hlučností zlomí ticho, které právě teď obklopilo tuto malou stavbu.
Matěj neodpověděl. Jen ukázal prstem nahoru, k soše svatého, který vytrpěl vše a přesto zůstal stát. Mezi mužem, který ukradl, a mužem, který měl zabít, se rozprostřela tichá dohoda. Voják pomalu sebral měšec, ale neřekl ani slovo o zatčení. Otočil se a odešel pryč, jeho kroky postupně utichly v dálce města.
Matěj zůstal u zdi ještě dlouho. Dotýkal se pískovce, cítil jeho chlad i teplo zároveň. Věděl, že v tu chvíli něco v něm zemřelo a něco jiného se zrodilo. Když nakonec vstal, nebyl už tím samým člověkem.
Dnes už nikdo neví, zda to byl jen náhodný záblesk slunce a moment slabosti vojáka. Jen lidé, kteří dnes procházejí kolem té malé bílé kaple na náměstí, občas pocítí zvláštní teplo v dlaních, když se dotknou jejího starého kamene.