Příběh: Kaple svatého Tadeáše
Když se Markétina ruka dotkla kamene, zněl hlas jako z hlubokého studně.
Byla to jen kaple na okraji polí, zapomenutá mezi strnulými lípami, jejichž listy se v září třepotily jako staré korálky. Markéta stála před dveřmi, které nikdo neotevřel už deset let, a její prsty se zaklesly do drsného kamene nad prahem. *Zvonky.* Takto to znělo – ne jako zvuk, nýbrž jako vzpomínka na něco, co se ještě nestalo. Vzduch voněl po vlhké zemi a starém dřevě, jako by kaple dýchala sama pro sebe.
„Ty jsi tu ještě?“ zeptala se sama, i když věděla, že nikdo neodpoví.
Vlastně sem přišla náhodou. Cestou z Opavy ji přepadl únavou, nohy ji nesly jako olovo, a když uviděla kapli, bylo to jako když se potulný pes zastaví před prasklým plotem – něco ji táhlo dovnitř. Jako by tu čekala na ni sama sebe. V kapse měla list s nabídkou prodeje, ale ten si ani nepřečetla. Důležitější bylo, že dveře nebyly zamčené.
Vnitřek ji udeřil chladem, který nepřicházel zvenku. Světlo padalo úzkým oknem jako bílý prach, a prach se vznášel ve vzduchu, jako by ho někdo právě rozptýlil. Stěny byly holé, jen omítka se slupila v prasklinách, které připomínaly rány. Uprostřed stály ruiny oltáře – kámen, na kterém ležely zbytky něčeho, co kdysi bylo křížem. Markéta se naklonila, dotkla se ho a najednou slyšela ten hlas znovu, hlubší a jasnější než předtím:
*„Proč tu stojíš?“*
Nebyla to otázka. Byla to konstatačná věta, jako by ji někdo čekal.
Markéta se otočila, ale nikdo tam nestál. Teprve pak si všimla, že na zemi leží malý kámen, který tam předtím nebyl. Byl hladký, jako by ho někdo dlouho otíral mezi dlaněmi. Když ho zvedla, na její dlani se zjevila stopa – ne barva, nýbrž něco jako teplo, jako by kámen hořel skrytým ohněm. A pak přišel zápach – ne kouře, nýbrž něčeho staršího, jako by se vzduch náhle naplnil vzpomínkou na popálenou košili a křik.
„Kdo jsi?“ zeptala se, i když věděla, že odpověď už zná.
V okně se náhle zjevila postava – muž v rouchu, který se skláněl nad něčím, co leželo na zemi. Markéta poznala jeho tvář: bylo to její vlastní obličej, ale starší, vyčerpanější, s očima plnými slz, které ještě nestihla prolít. V ruce držel ten samý kámen, který teď držela ona.
„Ty jsi já?“ šeptala.
Postava se nepohnula. Jen se usmála – ne radostně, nýbrž jako by věděla něco, co Markéta ještě nechápala. A pak byl tam jen chlad, prázdnota a ten hlas, který tentokrát zněl jako smích:
*„Nejsi ještě hotová.“*
Dveře se za ní zavřely samy. Když se Markéta probrala, ležela na prahu, ruce zakryté prachem, a ten kámen, který držela, byl zpátky v zemi, jako by ho nikdy neviděla. Ale na její dlani zůstala stopa – ne po kameni, nýbrž po něčem, co bylo těžší než kámen: po rozhodnutí.
Když se později vrátila do Opavy, koupila si lístek na vlak do Otic. Tentokrát dveře kaple byly zamčené. Ale když se podívala dovnitř skrze prasklinu, viděla, že na oltáři leží ten samý kámen – čerstvě umytý, jako by ho někdo právě položil.
A když se Markéta otočila, aby odešla, uviděla na zemi další stopu – její vlastní, ale vedoucí jinam, než kam šla ona.