Příběh: kaple svatého Václava (Česká Čermná)
Když se mu pod nohama rozlomilo schodiště.
Jindřich Kovařík stál na prahu kaple svatého Václava s pěstí tak těsně stisknutou, že mu nehty zanechávaly rýhy v dlaních. V ruce držel list papíru, který ho měl zbavit všeho – nebo ho naopak pohřbít pod hromadou lží. *Zrušeno. Vše platí dál.* Těchto pět slov stačilo, aby se mu v krku udusilo a slova se vrátila zpět do jeho vlastního břicha, kde ho začaly žrát jako kyselina. Kolem něj se rozlil zápach vlhkého dřeva a starých svícenů, smíchán s tím tajemným, jako by kaple dýchala sama pro sebe. Někdo za ním zakašlal, ale on se neotočil. Ve tmě chrámu se mu zdálo, že stíny na stěnách nejsou jen stíny – že se pohybují, jako by někdo tiše šel kolem, aniž by ho slyšel.
„Pane Kovaříkovi…“ Zvuk jeho vlastního jména z úst faráře Dragouna ho probral, jako by ho někdo polil vodou. „Vy jste tu už hodinu. Nebo déle.“ Dragounův hlas byl klidný, jako voda v potoce za kaplí, který šeptal své tajemství do kamenných zdí. Jindřich se nahnul dopředu, až mu kolena téměř dotkla schodů, a teprve tehdy si všiml, že se pod jeho váhou rozpadá. Dřevo praskalo jako suché větve, a když se pokusil ustoupit, pod nohama se mu otevřela díra hluboká jako jáma.
„Pomoc!“ Zavolal, ale jeho hlas se ztratil v šumu. Šum vody? Nebo něco jiného? Něco, co nikdy neslyšel. Z hlubin kaple, kde se ztrácel světelný paprsek z okna, se ozval zvuk, který neměl žádné slovo – jen hluboký, vibrující tón, jako by někdo táhl po strunách neviditelných varhan. Jindřich se chytil zábradlí, ale jeho prsty se zaklesly do něčeho teplého, téměř živého. Dřevo? Nebo kůže? Když se podíval dolů, uviděl, že se mu v ruce rozpadá nejen schodiště, ale i samotný list papíru. Barva inkoustu se rozplývala, jako by ji někdo otřel prstem, a slova se měnila před jeho očima. *„Zrušeno“* se stalo *„způsobeno“*, pak *„způsobeno vinou“*, a nakonec se proměnilo v něco, co už neuměl číst.
„Co to…?“ zašeptal.
Za jeho zády se rozsvítila svíčka, kterou nikdo nechal hořet. Plamen se zdvihl do výšky, aniž by ho foukal vítr, a pak se naklonil, jako by chtěl ukázat na něco za jeho ramenem. Jindřich se otočil – a uvědomil si, že není sám. Ve stínu u hlavního oltáře stála postava v bílém rouchu, obličej zakrytý kapucí. Ruce držela něco, co vypadalo jako klíč, ale když se Jindřich přiblížil, zjistil, že to není klíč, ale *ruka*. Ruka s otevřenou dlaní, jako by čekala, až do ní něco položí.
„Kdo jste?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď už zná. Vzduch v kapli se zhušťoval, až se mu zdálo, že může chytit každé slovo, které nikdo neřekl. Potok venku přestal šeptat. Někdo tam venku zavřel dveře.
„Jste pozdě,“ řekl hlas, který nezněl z úst postavy, ale z někde hluboko uvnitř jeho hrudi. „Vždy jste přijížděl pozdě.“
Jindřich se pokusil utéct, ale nohy mu neposlouchaly. Schody pod ním se znovu rozpadly, tentokrát úplně, a on spadal, spadal, až se ocitl na kamenných dlaždicích chrámu. Když se podíval vzhůru, postava v bílém už tam nestála. Na jejím místě byl pouze oltář, a na něm ležela jeho vlastní ruka – ta, která držela list papíru. Ale tentokrát v ní nebylo nic. Žádné slovo. Žádná lhůta. Jen prázdnota, jako by něco bylo vymazáno navždy.
Venku zazvonil zvon. Dragoun ho volal, ale Jindřich už nechtěl odejít. Zůstal na kolenou, dokud mu neztuhl krk, a teprve když se nad ním začalo šero stmívat, vzal si ze stolu svíčku. Plamen hořel jasně, jako by ho nikdy nechal nikdo zapálit. Když ji zhasl, zůstal mu v dlaních teplo, které tam nemělo co dělat.
Někdy, když kaple prázdná, Jindřich tam chodí znovu. Nedokáže říct, proč. Ale když stojí u oltáře a poslouchá, jak potok šeptá své tajemství do kamene, zdá se mu, že někdo tam stále stojí. A čeká.