Příběh: kaple svatého Václava (Krč)
„Tady to končí, Antoníne, už dál nemůžeme,“ vycenil zuby mladý muž a pevně sevřel rukojeť kovového kufříku, který ztěžkovály ukradené záznamy z nově vzniklého ústavu. Stáli v sterility bílých stěn, kde vzduch voněl ostře po novém nátěru a lihu, v srdci Krče, kde se právě rodila moderní péče o nemocné. Antonín se však nedíval na svého společníka. Jeho zrak přitahoval prudký úhel nové stavby, čisté linie betonu a skla, které v dopoledním světle působily téměř nadpozemsky.
Kroky jim utíkaly po hladké podlaze, zvuk byl dutý a chladný. Antonín cítil, jak se mu v hrdle tvoří uzel. V kufříku nese tajné plány a lékářské poznatky, které chtěl prodat konkurenční skupině za sumu, jež mu zajistila bydlení v centru Prahy a konec věčného strachu z chudoby. Jenže v ten moment, kdy měli vyjít z areálu, ho zastavil zvláštní pocit. Zastavil se před vstupem do malé, čisté kaple svatého Václava.
Vstupil dovnitř jen tak, aby na vteřinu unikl z dohledu hlídacích očí. V prostoru kaple vládlo ticho, které nebylo prázdné, ale husté, téměř hmatatelné. Světlo pronikalo sklem tak, že se na bílých stěnách tančily stíny, které připomínaly křídla. Antonín stál uprostřed tohoto moderního chrámu a najednou ho přál hrozivý pocit, že není sám. Ne slyšel hlasy, ale cítil tlak v hrudi, jako by ho někdo neviditelný tasil k zemi.
„Všechno, co jsi vzal, patří těm, kteří nemají nic,“ ozvalo se v jeho mysli. Nebyl to zvuk, byl to impuls, elektrický proud, který mu proběhl od špiček prstů až do temen hlavy.
Antonín ztuhl. Podíval se na kufřík v ruce. Najednou se mu zdál být těžký jako olověný hrob. Před očima mu vyvstaly tváře pacientů, které potkal v chodbách nemocnice – vyzáblé obličeje, naděje v očích lidí, kteří věřili, že v těchto nových budovách najdou záchranu. Pokud tyto záznamy zmizí a lékářské postupy budou zneužity, kdo za to zaplatí?
V tom okamžiku se stalo něco, co nedalo vysvětlit žádnou vědou té doby. Z okna kaple dopadl úzký paprsek světla přímo na víko kufříku. Světlo bylo tak intenzivní, že se z povrchu kovu začalo vznášet jemné, zlatavé teplo. Antonín pocítil, jak mu z tváří stéká studený pot, přestože v místnosti bylo teplo. Cítil, jak se mu v srdci lámá hrdost a nahrazuje jisomething, co dávno zapomněl – svědomí.
„Antoníne! Co tam sakra děláš, jdeme!“ zařval jeho společník z chodby.
Muž s kufříkem se pohlédl na jednoduchý oltář. V tom minimalismu funkcionalistických stěn našel paradoxně nejvíce lidskosti. Pomalu, s třesoucími se rukama, kufřík položil na kamennou plochu. Nezaklapl ho, nechal ho otevřeného, aby kdokoli, kdo sem vejde, viděl, co v něm je.
Když vyrazil ven do ostrého slunce Krče, nešel směrem k vlaku, ale pryč od všeho, co znal. Neohlížel se. Věděl, že v té chvíli ztratil majetek, ale získal možnost znovu spát v noci.
Kufřík byl nalezen o hodinu později. Lékáři, kteří ho našli v kapli, přisahali, že v prostoru stále cítili jemnou vůni kadidla a lilií, ačkoli v té nové stavbě v roce 1926 ještě žádné květiny nebyly.
Kdo dnes prochází tichými chodbami nemocnice a vstupuje do kaple svatého Václava, možná pocítí ten samý zvláštní tlak v hrudi, jako by stěny stále střežily tajemství muže, který zde nechal svou chamtivost.