Příběh: kaple svatého Václava (Praha-Suchdol)
Věcné prsty mu klouzaly po strunách, ale hudba zněla jako pláč.
Jakub Šedivý, mlynářův syn, seděl na schodech před kaplí svatého Václava a drbal si nehty do dlaně, dokud mu z nich nezačaly kapat červené kapky. Vzadu za ním šustila suchá tráva, která voněla po dešti a starých zvonových zvonění. Kaple stála tam jako ztracený kousek snu – bílá, s tenkými sloupky, které se zdály chvějivé, jako by je kdykoli mohly pohltit kořeny starých lip. Dveře byly zavřené, ale pod nimi se protahoval úzký pruh světla, jako by někdo uvnitř držel svíčku přímo u prahu.
„Ty jsi zase tady,“ ozval se za ním hlas. Jakub se nevzpamatoval, až mu žaludek stáhl jako po zradě. Otočil se pomalu, jako by ho někdo držel za krk, a uviděl starou Žofii, která se opírala o hůl a dívala se na něj jako na zvíře v pasti. „Když ti lidé v mlýně říkají, že se máš brát, tak to není jenom jejich věc. Je to Boží vůle,“ pronesla, ale její oči byly suché jako prach na starých náhrobcích.
Jakub se zasmál bez radosti. „Boží vůle? Ta by mi radši vytrhla jazyk, než aby mě donutila lhát Marii z Hloubětína.“ Žofie se nehnula, jen se na něj dál dívala, dokud se mu nezačalo špatně dýchat. „Ty víš, co se stane, když ji opustím?“ zeptal se, hlasem, který zněl cizí i v jeho vlastních uších. „Mlýn ztratíme. Moje matka zemře ze smutku. A já? Já budu mít na svědomí, že jsem zničil tři životy.“
Žofie se naklonila dopředu, až se jí na čele objevily jemné vrásky jako stopy po prstech. „Ty víš, co se stane, když ne?“ řekla tiše. „Ale ty to stejně neuděláš.“
Vtom se dveře kaple otevřely. Neodtáhly se, neotlačily se větrem – prostě se otevřely, jako by někdo uvnitř stiskl dřevěnou klapku. A uvnitř stála Marie. V bílém šatě, který se jí lepil na tělo jako rosný paprsek, s rukama složenýma v modlitbě. Ale její oči… její oči byly plné slz, které se ale nesunuly dolů, jen se tam zdržovaly, jako by je něco drželo. Za ní se vznášel slabý modrý lesk, jako by stěny kaple byly náhle naplněny vodou, která se ani nepohybuje.
„Jakub,“ řekla Marie, a její hlas byl tak lehký, že se mu zdálo, jako by ho nesla nějaká neviditelná ruka. „Já to vím.“
Žofii to srazilo k zemi. Jakubovi se zrychlilo srdce, až mu to chtělo prasknout. „Co víš?“ vykřikl, ale jeho hlas se ztratil v něčem, co znělo jako vzdálený zvonek. Marie se otočila a její šaty se rozplynuly ve světle, které začalo stoupat od podlahy, jako by se kaple náhle stala dnem nějakého jezera. „Víš, že když mě opustíš, bude to jako když vytrhneš kořen z půdy?“ řekla. „Ale víš také, že kořen, který zůstane sám, zemře.“
A pak už tam byla jen tma. A zápach hořící svíčky. A Jakub, který seděl na schodech s prázdnými rukama, a Žofie, která se zvedala z trávy a otírala si čelo, jako by se probouzela z dlouhého spánku.
Kaple byla prázdná. Dveře zavřené. Ale na prahu ležela jedna bílá růže, jako by ji někdo tam nechal v poledne, kdy nikdo neměl čas sbírat květy.
A Jakub věděl, že nikdy nepozná pravdu. Ale také věděl, že od této chvíle bude každý večer chodit ke kapli svatého Václava a čekat. Čekat, až se dveře opět otevřou.