Příběh: kaple svatého Vavřince (Libochovice)
„Kde jsi to schoval, ty hříšníku, kde jsou ty peníze?“
Matěj tasil krátký nůž a jeho dech v mrazivém vzduchu tvořil husté bílé obláčky. Před ním na kolenou klečel starý muž, jehož šaty byly roztrhané a ušpiněné od bahna. Byli v objetí ticha starého hřbitova, obklopeni kamennými kříži, které v šeru vypadaly jako strážci zapomenutých hříchů. Matěj cítil v nose řezavý pach vlhké země a hniloby, který se mísil s vůní blízkého lesa.
Starý muž mlčel. Jen se tř्हásl a zíral směrem k nové stavbě, která zde vyrostla před pár lety. Byla to kaple svatého Vavřince, bílá a hrdá, s prohnutými stěnami, které připomínaly vlnění vody. V jejím portálu svítil zlatý monogram Ježíše, jako by varoval každého, kdo by se odvážil vstoupit s nečistým srdcem.
Matějho ruka s nožem zakolísala. Nebyl to muž zlý od narození, ale chudoba a hlad z něj udělaly zvíře. Peníze, které starý muž ukradl z kádě v kostele, byly pro Matěje jedinou cestou z beznaděje. Jenže starý muž neukradl nic. Byl to jen blázen, který v hrobovém tichu hledal pokoj.
„Poslední šance,“ zasyčel Matěj a přitlačil ostří k hrdlu oběti.
V tu chvíli se z kaple ozval zvuk. Nebyl to zvon, spíše hluboký, vibrující tón varhan, který se rozlil prostorem jako hustý olej. Matěj ztuhl. V kapli nebyl v tuto hodinu nikdo. Dveře byly zavřené, vnitřek temný. Přesto ten zvuk trval, narůstal a v jeho rytmu Matěj začal slyšet vlastní jméno. Nebylo to slovo vyřčené lidským hlasem, ale spíše ozvěna v jeho vlastní hlavě, která zněla jako tisíce šepotů najednou.
Pustil nůž. Ten s kovovým cinknutím dopadl do mrazivé trávy. Matěj, hnaný neznámou silou, se odvrátil od starce a kráčel k otevřeným dveřím kaple. Vstoupil dovnitř. Chlad vnitřního prostoru byl sálavý, až mrazivý, ale vzduch byl nasycen vůní starého dřeva a tlejícího vosku.
Klenby nad ním se ztrácely v temnotě, jen lístky světla z vysokých oken dopadaly na podlahu jako stříbrné mince. Matěj stál před hlavním oltářem. Jeho oči přeběhly po bohatém akantovém rámu a zastavily se u obrazu svatého Vavřince. Vteřinu poté se stalo něco, co mu vyrazilo dech.
Z horní části oltáře, kde se tyčil obraz Nejsvětější Trojice, začalo sálat světlo. Nebylo to světlo svíce ani lampy. Byl to čistý, bílý záblesk, který zaplnil celou prostorru a odhalil každý prachový zrnko v sálu. Matěj pocítil, jak se mu v hrudi něco trhá. Viděl svou tvář v odrazueném světle a poprvé v životě neviděl lovce, ale kořist své vlastní nenávisti.
V tom záblesku zahlédl obraz Poslední večeře na spodní části oltáře. Viděl tváře mužů kolem stolu a jeden z nich se na něj díval s pohledem, který nezn decía „odpusť“, ale „uvidíš“. Matěj padl na kolena. Jeho čelo dopadlo na studený kámen podlahy. Plakal, ale nebyly to slzy strachu. Bylo to prázdno, které se najednou zaplnilo těžkým vědomím všeho, co ztratil.
Když světlo zhaslo, v kapli bylo opět ticho. Varhany utichly, jako by je nikdy nezněly. Matěj zůstal ležet v temnotě, zatímco mu do uší dopadalo tiché tikání času, který se pro něj v tu chvíli zastavil.
Vstal a pomalu vyšel ven. Starý muž už tam nebyl. Zůstal jen nůž v trávě, který se v měsíčním světle leskl jako stříbro. Matěj ho nesebral. Nechal ho tam, jako dar pro hřbitov, který už dost hříchů hostil.
Kdo dnes prochází kolem bílých zdí kaple svatého Vavřince a pohlédne na její prohnutý štít, možná nenajde žádnou stopu po Matějově zoufalství. Přesto někteří návštěvníci přiznávají, že v tichu lůna kaple slyšeli, jak jim někdo šeptá jméno, a pocítili chlad, který nepochází z počasí, ale z hloubi vlastní duše.