Příběh: Kaple svatých Jana a Pavla
Když se Adam Vávra dotkl zdi, praskl mu pod prsty prach starší než jeho hříchy.
Byl to jen náhodný pohyb – pokus vyškrábat z omítky něco, co by mu připomnělo, že ještě něco existuje mimo tuto dusnou noc. Kaple voněla vlhkostí a starým dřevem, jako by ji někdo před staletími nechal uschnout jen pro formu. Světlo z kapesního svítilníku se třepetilo na vlhkých kamenech, a Adam si uvědomil, že se nedíval na stěnu, ale na ničivou sílu času: praskliny, které se rozcházely jako rány, výplně cihel, které se vytrhávaly jako zuby z čelisti mrtvého.
*— Proč tady stojíš, Vávro?* zeptal se hlas uvnitř hlavy, ale ne jeho. Byl to šepot, který se vynořil z temnoty za oltářem, kde se ztrácely stíny. Adam se otočil, ale nikdo tam nestál. Jen zvon v sanktusníku, který se v troskách kaple chvěl jako zraněné zvíře.
Vtom ho něco stálo za rameno. Vůně – kouř, koření, něco hořkého, jako by se někdo nedávno pokoušel spálit své vlastní myšlenky. Adam se odrazil od zdi, až mu zuby zaklepaly, a uviděl ji: postavu v šedém rouchu, tvář skrytá pod čepicí, ale v rukou držela něco, co svítilo. Nebylo to světlo – bylo to jako když se roztrhne temnota a venku je něco, co se nedá pojmenovat. Adamovi se zvedla ruka, chtěl se chránit, ale ta bytost jen položila před něj ten předmět: malý kovový křížek, který se v jeho dlaních rozžhavil jako železo.
*— To není pro tebe,* řekla. A zmizela.
Adam se podíval na křížek. Na jeho zadní straně byl vyryty nápis: *„Pro ty, kteří se bojí, aby je Bůh neviděl.“* Teprve teď si všiml, že na oltáři chybí obraz svatého Floriána. A že na zemi leží trosky něčeho, co vypadalo jako rozbitá sklenice – nebo rozbité srdce.
Vně kaple pršelo. Když Adam vyběhl ven, dešťové kapky ho pálily jako horké jehly. V ruce držel křížek, který už nehořel. A v hlavě mu zněl jeden jediný otázek: *Kdo tu byl před ním? A proč mu zanechal něco, co ho nemůže chránit, ale jen připomínat, že něco takového existuje?*
Kaple svatých Jana a Pavla stála na svahu, jako by čekala, až někdo pochopí, že některé dveře se otevřou jen pro ty, kteří už nemají kam jít. A Adam Vávra v tu chvíli věděl: buď se vrátí, nebo se nikdy nedozví, co se ukrývá za tím, že někdo ho nechal stát před oltářem sám.