Příběh: Kapucínské zahrady
Mikuláš prudce odhodil těžkou lopatu, která s tupým údery dopadla do mokré hlíny u paty svažitého svahu. Pot mu stékal po zádech a lepil špinavoulnu košili na kůži, zatímco se pokoušel vydechovat hustý, pálivý prach. Vzduch kolem něj byl těžký a nasycený ostrou, dráždivou vůní hořícího vápna, která mu každým nádechem škrábala v hrdle. Pod ním, v hluboké prohlubni vyhloubené do země, žárala pec. Plameny tam nehořely jasně, ale vydechovaly z temnoty hnědé a nepřátelské světlo, které neosvětlovalo, jen hrozilo.
Zastavil se a otřel si čelo špinavým rukávem, přičemž mu oči pálily jako po vném písku. Musel do pece nahrnout další kusy kamene, než se oheň vytratí a celý denní výkon půjde do ztráty. Právě když se znovu natahoval k těžkému koši, z temnoty svahu, tam, kde se stíny kopce Petrova schovaly do nejhlubších zákoutí, se vynořil muž.
Mikuláš ztuhl. Muž nešel jako ostatní vesničané, kteří se kolem pece pohybovali s těžkým krokem a hlučným pokusem zahnat únavu. Tenhle cizinec se klouzal po nerovném terénu s neuvěřitelnou lehkostí, jako by jeho chodidla nešlapala po hrubých kamenech a mokrém listí, ale po hladině tiché vody. Měl na sobě šedé, uvolněné látky, které se v šeru zdály být vyrobeny z mlhy nebo z prachu, který se právě vznášel nad pecí.
„Stůj! Tohle místo je nebezpečné!“ vykřikl Mikuláš, ale hlas se mu zadrhl v krku a vyšel z něj jen slabý, chraplavý zvuk.
Cizinec neustoupil. Ani nehybně neupravil svůj směr. Pokračoval přímo k okraji rozžhaveného otvoru, ke kterému Mikuláš před chvílí s únavou přistupoval. Mužova tvář byla v šeru téměř neviditelná, jen v místech, kde dopadalo slabé světlo z pece, se leskly dvě oči. Nebyly to oči člověka, který se bojí žáru; byly to dva kusy matného, šedého křemene, ve kterých nebylo vyjádřeno ani teplo, ani chlad.
„Vypadáš jako duch,“ vydechl Mikuláš a instinktivně ustoupil zpět, až mu pod nohama křupnul suchý větvička. Srdce mu bušilo proti žebrům jako vězeň v kleci.
Muž konečně promluvil. Jeho hlas nebyl zvukem, který by se dal slyšet ušima, ale spíše vibrací, kterou Mikuláš cítil v kostech. „Hledáš vápno pro stavbu, ale země si pamatuje to, co bylo před stavbou.“
Pak se stalo něco, co Mikulášovi navždy zničilo klidný spánek. Muž položil svou ruku přímo do bílého, nelidského žáru pece. Mikuláš chtěl křičet, chtěl ho chytit a vytáhnout, ale jeho nohy se zdály být spojené s hlinou, jako by ho samotný svah držel v zajetí. Žádný oheň mu nespálil kůži, žádná bolest se mu neprojevila v tváři. Místo toho se kolem mužových prstů začal vznášet podivný, modravý kouř.
Muž z ohně vytáhl malý, neforemný kus kamene. Byl tak bílý, že až svítil vlastními silami, a přesto se zdálo, že z něj sálá mrazivý chlad, který bojoval s žárem pece. Cizinec se na Mikuláše naposledy podíval, jeho kamenné oči na zlomek vteřiny zářily poznáním, a pak se prostě rozplynul v hustém dýmu, který se vztyčil k nebi nad svahovaným terénem.
Mikuláš tam stál ještě dlouhé minuty, až se oheň v peci konečně ztišil a zanechal po sobě jen šedý popel. Ticho, které následovalo, nebylo uklidňující; bylo to ticho hrobové, těžké a neproniknutelné. Když se konečně odvážil přistoupit k okraji pece, aby zjistil, zda muž skutečně existoval, našel tam jen ten jediný bílý kámen.
Dotkl se ho a okamžitě mu uštípla kůže. Kámen nebyl horký od ohně, který v peci ještě před chvílí bičoval vše kolem, ale byl ledový, jako by ho právě vykopali z hlubokého, věčného ledu pod kořeny stromů.
Když se druhý den lidé ptali, proč Mikuláš nepracoval a proč se jeho oči v hloubi duše nikdy neztratily ten šedý lesk, jen mlčel. Ten kámen si schoval v hloubi své chaty, ale nikdy ho nedokázal zahřát, ani v největší peči. A někdy, když se nad svahy v noci spustí hustá mlha, Mikuláš stále slyší ten tichý, vibrující šepot, který přichází z hloubky země, kde oheň nikdy skutečně nehasne.