Příběh: Kapucínský klášter na Jejkově
Bratr Křišťan poklekl na chladnou dlažbu kostela Proměnění Páně, jeho ruce se dotkly kamene, který byl svědkem modliteb a proseb mnoha generací kapucínů. Zvuk jeho dechu se mísil se šepotem větru, který pronikal skrz úzká okna a pohrával si s plameny svíček, které osvětlovaly ticho kláštera. V tom okamžiku cítil tíhu své víry, která byla zkoušena tajemným rukopisem, který objevil v klášterní knihovně.
Rukopis byl starý a jeho stránky byly žloutlé od stáří, ale slova, která na nich stála, byla jako oheň, který hořel v jeho duši. Bratr Křišťan nevěděl, proč ho tolik přitahoval, ale nedokázal odolat touze se do něj ponořit, jako by v jeho slovách hledal odpovědi na otázky, které si sám nedokázal položit. Jeho superior, otec Chrysogon, mu však přísně zakázal se k rukopisu vrátit, ale bratr Křišťan nedokázal jeho příkaz uposlechnout.
V noci, kdy klášter spal, bratr Křišťan vstal z postele a kráčel tiše chodbami, až se dostal ke knihovně. Měsíc svítil skrz okna a osvětloval regály, na kterých stály knihy, které byly jako strážci tajemství. Bratr Křišťan najšel rukopis a otevřel ho na stránce, kde předtím přestal. Slova na ní stála jako závazek, který musel splnit, a on se cítil být vázán tajemnou mocí, která ho přitahovala.
Chtěl vědět, co rukopis skrývá, ale zároveň se bál, co by mohl objevit. Jeho víra byla pevná, ale pokušení bylo silnější. Čím více četl, tím více se propadal do hlubin rukopisu, až zapomněl na svět kolem sebe. Světlo svíček tančilo na stěnách, stíny se prodlužovaly a bratr Křišťan cítil, že je na prahu nějaké veliké pravdy.
Náhle uslyšel kroky, které se blížily. Otec Chrysogon stál ve dveřích, jeho tvář byla přísná a oči hořely hněvem. "Bratře Křišťane," řekl, "co děláš?" Bratr Křišťan se snažil něco říci, ale slova mu uvázla v hrdle. Rukopis ležel otevřený na stole, slova na něm stály jako obvinění.
Otec Chrysogon se přiblížil a rukopis vzal. "Tohle je zakázáno," řekl a rukopis zavřel. "Musíš se vzdát tohoto pokušení, bratře." Bratr Křišťan cítil, že je na křižovatce, kde musí učinit rozhodnutí, které bude mít dopad na celý jeho život. Mohl se vzdát rukopisu a své víry, nebo mohl pokračovat ve svém pátrání, ačkoli to mohlo znamenat jeho pád.
V té chvíli se rozhodl, že bude následovat své srdce, i kdyby to mělo znamenat jeho záhubu. Vzal rukopis z otcových rukou a řekl: "Musím vědět, co je pravda." Otec Chrysogon se na něj podíval se smíšenými pocity hněvu a soucitu. "Pak jsi ztracen, bratře," řekl a otočil se, aby odešel.
Bratr Křišťan zůstal sám v knihovně, rukopis v ruce, a cítil, že je na počátku cesty, která ho povede do hlubin tajemství, která možná nebude schopen unést. Světlo svíček tančilo na stěnách, stíny se prodlužovaly a on věděl, že jeho osud je již zpečetěn. Co bylo v tom rukopisu napsáno, nikdo neví, protože byl ztracen v plamenech, které zachvátily klášter v noci, kdy bratr Křišťan zmizel beze stopy.